Veselé story z taxi

Skutečné příběhy z ostravských cest. Jezdím ročně přes 100 000 km, znám každý výmol mezi Karolinou a Porubou. Tento blog není o reklamě – je o lidech, situacích a absurditách, které zažívám jako řidič. 

Pokud tě baví realita bez filtru, zůstaň.

Incident

Opět z archivu paměti :Vezl jsem ráno zákazníka do práce. Výraz: 'už jsem viděl věci, kterým bys nevěřil.'
Říkám: 'Dobré ráno, jaký máte den?'
On: 'Nic moc, jdu řešit incident. Kolega říká, že mu spadl celý systém.'
Říkám: 'To je asi průser, co s tím budete dělat?'
On pokrčí rameny: 'Myslím, že mu zapnu monitor.' 😂🤣
Tenhle typ lidí opraví firmu dřív, než ostatní zjistí, že byla rozbitá. 😂🤣 

Bonbóny

Objednávka Bolt, nasedl chlap a hned sáhl po bonbonech. Vezme si jeden… druhý… a pak si začne sypat další do kapsy. Říkám mu: "To není na zásoby, to mám pro své zákazníky, ne pro Bolt." Zastaví ruku v půlce a povídá: "Já myslel, že když to tu je, tak si můžu vzít." Odpovím: "Jeden jo. Kapsy už jsou jiný tarif pro jiné zákazníky." Chlap přikývne, vrátí hrst bonbonů zpátky a suše se zeptá: "Kdybych nejel přes Bolt, můžu si vzít víc?" Říkám: "Jasně. Pro zákazníky Boltu mám jen nízkou cenu a dobrou náladu."

Kaktus

 Ráno mi nasedl chlap, co držel v ruce malý kaktus. Sedne si, položí ho na koleno a povídá:
"Prosím vás, kdyby začal mluvit, ignorujte ho. Dneska nemá náladu."
Podívám se na kaktus. Nic. Ani pohnutí, ani špička navíc.
Říkám: "A dneska?"On pokračuje:"Včera mi radil, kudy jet. Skončili jsme v Polsku."Chlap pokrčí rameny:"Dneska mlčí. To je horší. To znamená, že mě nechá rozhodovat."Podívám se do zrcátka:"Tak to radši pojedeme podle navigace oba."

Zvoneček

Nabírám chlapa, hezky pozdraví, jako kdyby šel na úřad, ne do taxíku. V ruce drží kovový zvoneček. Sedne si a povídá:
"Jedeme na kontrolu přes Sýkorák."
(Sýkorák je v Ostravě most pojmenovaný po Josefu Sýkorovi.)
A hned dodá:
"Kdybych zazvonil, nelekejte se. Kontroluju stabilitu mostů."
Ptám se: "A jak poznáte, že je most v pohodě?"
Zrovna najíždíme na Sýkorák.
Chlap vezme zvoneček, cinkne.
Ticho.
Ani ozvěna, ani náznak, že by most chtěl komunikovat.
"Vidíte?" říká. "Sýkorák dneska nemluví."
Já na to: "To je normální, že nekomunikuje, ne? Je to most."
Chlap kývne, jako kdybych právě potvrdil jeho výzkum.
"Jo… ale včera mi odpověděl. A to jsme byli na lávce u Karolíny."
Chvilku mlčí a dodá:
"Zazvonil jsem… a někdo na druhé straně mostu kýchnul. To beru jako signál." 

Hospoda

Ráno beru chlapa z hospody, co sotva trefil do auta. Oči napůl zavřené, krok jak po zemětřesení, a když si sedl, bylo jasné, že včera večer udělal osobní rekord.
V ruce držel účtenku a jen na ni zíral.
Nemohl ani mluvit — jen takové to tiché funění člověka, co se snaží pochopit vlastní finanční sebevraždu.
Po chvíli zkouší mluvit a zní to, jako by se zrovna naučil mluvit:
"Kdybych během jízdy vypadal, že jsem usnul… tak jsem jen omdlel z té ceny."
Pak se znovu podívá na tu částku, oči mu cukají a povídá:
"Tohle není možné, to je suma jak za celou hospodu. A já tam byl sám."
Chvíli to studuje, jako kdyby hledal skrytou slevu, chybu systému nebo aspoň poznámku "děkujeme za podporu našeho podniku".
Nic.
Nakloní se dopředu a šeptne:
"Buď jsem pil za všechny… nebo jsem si omylem koupil hospodu."
A pak už jen potichu seděl, držel ten papír a snažil se zjistit, kde přesně se jeho večer změnil v investiční rozhodnutí.

Zebra

Nastoupí chlap, sedne si dozadu, zavře dveře a povídá úplně vážně: "Šéfe… kdybych začal dělat zvuky, tak se nelekněte."

Říkám: "To je věta, která nikdy neznamená nic dobrého."

Chlap říká ne ne: "Já jen trénuju. Zítra jdu s dcerou do zoo a nechci vypadat jak idiot, když se mě zeptá, jak dělá zebra."

Podívám se do zrcátka: "Pane… zebra nedělá žádný zvuk, co byste chtěl napodobit."

On se zamyslí a povídá: "Tak to je průser. Já už mám natrénované tři."

A než stihnu cokoliv říct, začne vzadu vydávat zvuk, který zněl jako: "ÍÍÍ-CHRRR-PRRRR" …což byla kombinace koně, prasečího kýchnutí a motoru, co nechce nastartovat.

Říkám: "Pane, jestli tohle uděláte v zoo, tak vás odvedou k veterináři."

Chlap se rozesměje a dodá: "To nevadí. Hlavně když bude malá spokojená."

V cíli vystoupí, otočí se a povídá: "Díky, šéfe. Kdybych měl ještě trénovat žirafu, tak si vás zase objednám."

Buben

Bylo mistrovství světa v hokeji a já měl objednávku v Šenově , když jsem projížděl na místo tak mi málem vypadly oči z důlků. Stáli tam tři chlapi, každý s vlajkou, a vedle nich dva obří bubny. Jeden se jim podařilo nacpat do kufru, ale druhý si vzali dovnitř. A ten, co seděl vzadu, do něj valil tak brutálně, že jsem měl pocit, že mi začnou růst vlasy rychleji než obvykle.

A taky že jo. Musel jsem si častěji holit hlavu, protože mi to tam začalo rašit jak po hnojivu. V autě byl takový kravál, že jsem si připadal jako na stadionu. Jen místo ledu jsem měl palubní desku a místo mantinelů dveře od Škodovky.

Nejlepší na tom bylo, že jim to přišlo úplně normální. Bubnovali, zpívali, mávali vlajkou. Já se snažil udržet směr a nevyletět z kůže. Ale jo — nakonec jsem je dovezl, bubny přežily, a já si ten den zapsal jako další důkaz, že taxi není jen doprava. Je to mobilní divadlo, koncertní sál a občas i kadeřnictví.

Věčně pozitivní

Nastoupí pán, tak kolem padesátky, sedne si dopředu, podívá se na mě a říká:

"Vy se nějak moc smějete na dnešní dobu."

Říkám: "Já jsem takový pořád. Pozitivní typ."

Pán se zasměje: "To je dobře. Já jsem dneska potkal tři lidi a všichni vypadali, jako kdyby je někdo poslal na nucené práce."

Já na to: "Já si říkám, že když už jsem v autě celý den, tak ať je to aspoň příjemné."

Pán kývne: "To byste měl učit. Normálně kurzy. Jak se nezbláznit. Já bych chodil."

V cíli vystoupí, otočí se a dodá: "Díky, pozitivní pane. Vy jste mi připomněl, že svět ještě není úplně v háji."

Pozitivní energie

Nastoupí slečna, sedne si dozadu, podívá se na mě a hned povídá: "Vy jste nějak moc vysmátý na to, kolik je hodin." Říkám: "Já jsem pořád vysmátý a pozitivní."
Slečna se usměje: "To je super. Já jsem měla včera den úplně na nic a dnes to pokračuje a vy jste mi ho zlepšil za tři vteřiny." Já na to: "To jsem jen rád. Dělám práci, co mě baví, a když někomu můžu zlepšit den, tak jsem jen spokojený."
V cíli vystoupí, otočí se a dodá: "Kdyby takhle vypadali všichni řidiči, tak bych jezdila jenom taxíkem." 

Lakovna

Objednávka Bolt: zastavím u chodníku, slečna nastoupí, sedne si dozadu.

Rozjedu se… a najednou slyším cvak… cvak… cvak.

Podívám se do zrcátka. Slečna vytáhla lak na nehty a úplně v klidu si tam vzadu začíná malovat drápy. Jako kdyby seděla doma v obýváku a ne v autě, které se hýbe.

Říkám:

"Slečno, to asi není úplně dobrý nápad."

A ona bez mrknutí oka:

"Nebojte, já to umím i za jízdy."

Jenže za deset vteřin se začne linout ten typický chemický smrad. Takový ten, co ti vypálí nosní dírky a zpochybní smysl života.

Říkám:

"Slečno, to fakt nejde. To tu smrdí jak v lakovně. To nevyvětrám, než přijde další zákazník. Je to brutální smrad."

A ona úplně vážně:

"To není smrad. To je růžová."

Dobře. Tak tohle je nová úroveň logiky.

Zastavím u semaforu, otočím se a říkám:

"Růžová nebo ne, musíte to zavřít."

Slečna si povzdechne, jako kdybych jí zkazil celý den:

"No tak dobře… ale já jsem měla čas jen tady."

Zavře lak, schová ho do kabelky.

V cíli vystoupí, podívá se na nehty a povídá:

"Aspoň jeden jsem stihla. Ten palec je krásný."

A já jen sedím, větrám auto a říkám si:

"Dobře, Davide. Dneska jsi byl taxi, manikérna i chemická laboratoř."

Děda

Stojím u chodníku, čekám na zákazníka.
Přichází děda. Takový ten typ, co má výraz:
"Já jsem tady byl dřív než tenhle chodník."
Otevře dveře, řekne:
"Dobrý den, synku,"
sedne si a povídá:
Synku, já jsem si vás objednal, ale nevím proč.
Já na to:
"To se stává. Kam to bude?"
Děda se hluboce zamyslí.
Tak hluboce, že slyším, jak mu v hlavě startuje starý procesor.
Po třiceti vteřinách ticha povídá:
"Já už nevím, kde jsem byl, tak mě, synku, odvezte tam, kde jsem měl být."
Říkám:
"A kde jste měl být?"
Děda pokrčí rameny:
"Kdybych to věděl, tak tam zajdu pěšky."
V duchu si říkám:
"Dobře. Tohle je level Ostrava, na který se nedá připravit."
Tak se ptám:
"A máte aspoň nějakou představu?"
Děda se zamyslí znovu.
Tentokrát tak dlouho, že jsem měl podezření, že usnul s otevřenýma očima.
A pak řekne:
"Víte co? Jeďte rovně. Když uvidím něco, co znám, tak zakřičím."
Tak jedeme.
Pomalu, opatrně, jako když vezeš člověka, který má v hlavě Windows 95 a právě se restartuje.
Po pár vteřinách děda najednou zařve:
"TADY! TADY TO JE!"
Zastavím.
Děda vystoupí, rozhlédne se a povídá:
"Ne, to není ono. Ale už jsem, synku, venku, tak to dojdu."
Zavře dveře a odchází směrem, který nedával vůbec smysl. 

Kafe

 Koupil jsem si kafe na benzince.Takové to kafe, co chutná, jako kdyby ho vařil člověk, který nemá rád lidi.Už podle vůně jsem poznal, že to nebude lahodný nápoj, ale trest.Sedím v autě, usrknu… a v tu chvíli mi dojde, že to kafe není jen špatné.To kafe je naštvané.Tak naštvané, že kdyby mělo ruce, tak mě profackuje.Říkám si:"Dobře, Davide, tohle přežiješ. Už jsi přežil horší věci."A jak tak sedím, držím ten kelímek plný nenávisti, přijde klient, otevře dveře a místo pozdravu říká:"Ty vole, to tu smrdí jak v kanclu u šéfa."A já jen odpovím:"To není smrad. To je moje kafe, které mě chce zabít."Chlap si sedne, přivře dveře a povídá:"Tak to držte dál ode mě, ať to nezabije i mě. Já mám dneska slabý žaludek."A já mu na to:"Nebojte. Já už taky."A jedeme.V cíli jsem to raději vyhodil.

Blondýna

Blondýna nastoupí, sedne si a povídá: "Dneska testuju teorii." "Jakou?" "Že když se tvářím, že vím, kam jedu, tak mě tam život nějak dovede." Po chvíli dodá: "Tak nic. Život je idiot. Jeďte na Porubu."

Malování 

Chlap nastoupí, sedne si a hned vytáhne mobil: "Když mi bude volat manželka, řeknu, že jsem u doktora." "A kde jste doopravdy?" "V práci." "A proč jí lžete?" "Protože jsem jí řekl, že mám volno. A ona mi řekla, že když mám volno, mám doma malovat." Chvilku ticho. "Takže jsem radši v práci. Tam je to bezpečnější."

Intuice

Nabírám slečnu u Stodolní. Sedne si a povídá: "Jedeme na Porubu. Ale neptejte se, kam přesně." "Proč ne?" "Protože to nevím. Ztratila jsem se už před dvěma hodinami. Teď jedu domů podle intuice." Když vystupovala, dodala: "Jestli tohle není můj barák, tak se tam nastěhuju. Už nemám sílu hledat dál."

Limit 200 Kč

Nabírám chlapa u Avionu. Sedne si a povídá: "Prosím vás… jeďte tak, aby to stálo do 200 Kč." "To moc neovlivním, taxametr má svou hlavu." Chlap přemýšlí: "Tak to zkuste. Když to bude míň, dám dýško. Když víc, uteču." Dojedeme. Taxametr ukáže 214 Kč. Chlap se na mě podívá: "Dneska neutíkám. Ale jen proto, že jsem unavený."

Alergie

Nabírám chlapa u Karolíny. Sedne si a povídá: "Jedeme do práce. Ale jestli tam uvidím šéfa, tak se otočíme a jedeme zpátky." "A když tam bude?" "Tak řeknu, že mám alergii." "Na co?" "Na jeho ksicht."

Pokuta

Nabírám chlapa u Tesca. Sedne si a povídá: "Jedeme na úřad. Jdu si vyřídit pokutu." "To bude peněženku bolet." On se zamyslí: "Nevím… já ji vlastně ani nedostal. Ale čekám, že přijde." "Jak to myslíte?" "Včera jsem jel na červenou. Nikdo mě nechytl. Ale nechci to mít na svědomí." Chvilku ticho. "A víte, co je nejhorší? Minule jsem tam byl taky. A poslali mě domů."

Urna

Nabírám chlapa u paneláku. V ruce drží urnu, ale tváří se, jako by nesl
pytlík s moukou. Nastoupí a povídá: "Mistře, jedeme to vrátit." "Co
vrátit?" "Tohle." Koukám na urnu: "To je…?" "Jo. Ale není náš."
Jedeme a chlap pokračuje: "Máma si vzala domů špatnou urnu.
Poznala to podle toho, že ten popel byl moc lehký.
Táta byl těžší i po smrti."

Pes

Čekám na objednávku a v tom přijde týpek v županu, pantofle, vlasy

jak po

zásahu bleskem.

Nastoupí a hned: "Šéfe, jedeme hledat psa."

"Kde jste ho ztratil?"

"Nevím."

"Jak se jmenuje?"

"Nevím."

"Jak vypadá?"

"Taky nevím. Já jsem ho hlídal kamarádovi. A pak jsem usnul."

Tak jedeme po Dubině krokem, on z okna huláká: "Béééééééééééďo!

Nebo Rexo! Nebo jak se kurwa jmenuješ!"

Po pěti minutách vidíme psa. Malý, chlupatý, sedí u popelnic a čumí

na nás.

Týpek vyskočí z auta, běží k němu a volá: "To je on! Poznám ho

podle očí!"

Pes na něj koukál jak na idiota.

Stihnu to?

Objednávka Bolt z centra. Nastoupí mladý kluk, tak dvacet, oči jak kalkulačka po restartu.

Sedne si dozadu a povídá:

"Šéfe… můžu se vás na něco zeptat?"

"Jasně."

"Když mám být doma do půlnoci… a je 23:48… a cesta trvá 15 minut… stihnu to?"

"Ne."

Kouká z okna, přemýšlí.

"A kdybychom jeli rychleji?"

"Za pokutu mi to nestojí, takže taky ne."

Další ticho.

"A kdybych doma řekl, že jste jel pomalu?"

"To už je vaše matematika."

Kluk si povzdechne, vytáhne mobil a povídá:

"Tak jo… kdyžtak to svedu na vás, že jste jel jak důchodce."

Dítě

Ráno, objednávka Bolt. Nastoupí chlap. Sedne si dopředu, zapne si pás a jen řekne: "Prosím… žádné mluvení." "V pohodě."
Jedeme. Pět minut absolutní ticho. Vtom mu zazvoní telefon, tak ho zvedne a najednou úplně změní barvu. Pak se na mě otočí: "Šéfe… já jsem doma zapomněl dítě." "Jak jako zapomněl?" "Normálně. Oblékl jsem ho. Připravil jsem ho. Postavil jsem ho ke dveřím. A pak jsem odešel. Bez něj."
Musel jsem se dívat jen na cestu, protože kdybych se na něj podíval, tak se začnu smát. Pokračuje: "Manželka mi volala. Prý stojí v předsíni a čeká, kdy se vrátím." A já jen řeknu: "Tak to otočíme. Dítě má přednost." 

Budík

Ráno, objednávka Bolt na Dubině, nabírám chlapa. Vypadá, jako by už měl za sebou půl směny, i když je teprve šest. Nastoupí, sedne si a funí jak lokomotiva.
Říkám: "Jste v pohodě?" On mávne rukou: "Jo… jen jsem utíkal." "Před kým?" "Před budíkem."
Jedeme dál a on pokračuje: "Já jsem ho slyšel, jak zvoní. A věděl jsem, že když ho vypnu, tak je konec. Tak jsem radši utekl z bytu. Bez snídaně, bez ničeho. Jen aby ho neslyšel."
Chvilku ticho. Pak dodá: "Šéfe… já jsem dneska utekl před vlastním budíkem. To už není život. To už je přežívání."

180 Kč

Stojím večer u Karolíny, přijde týpek a ptá se mě, jestli ho odvezu domů, že mu zůstalo jen 180 Kč. Říkám: "Zkusíme to. Když to bude víc, nějak to vyřešíme."
Celou cestu sleduje taxametr jako odpočet bomby. U každého semaforu šeptá: "Prosím… zelená… zelená…" Když zastavím na červenou, vypadalo to, že na něho jde infarkt.
Dojedeme k jeho baráku. Taxametr ukáže 200 Kč. Chlap vytáhne těch svých 180 korun, podá mi je a povídá: "Šéfe… víc fakt nemám." Já říkám, že to je dobré: "Dobré skutky je třeba dělat."
Tak jsem vzal těch 180 Kč a on jen vydechl úlevou, jako by mu někdo zachránil život.

Telefon

Stojím večer u Stodolní. Přijde týpek, co vypadá, jako by právě prohrál bitku s vlastním životem. Nastoupí, sedne si dozadu a povídá: "Šéfe… jedeme na Dubinu. Ale pomalu. Já hledám telefon." Otočím se: "A kde jste ho měl naposled?" On se zamyslí, kouká do prázdna a říká: "No… v ruce."

Tak jedeme krokem. Borec se hrabe v kapsách, pod sedačkou, v batohu, v kapuci, dokonce i v botě. Nic. Po pěti minutách zoufale vydechne: "Šéfe, já jsem v prdeli. Bez telefonu jsem jak bez identity. Já ani nevím, kdo jsem."

Zastavím u semaforu, on se nakloní dopředu, úplně zoufalý: "Můžete mi zavolat? Třeba ho uslyšíme." Tak vytáhnu mobil, vytočím jeho číslo**,** co mi řekl. A v tu chvíli začne zvonit. V autě. Přímo u něj. Z jeho kapsy na mikině.

Chlap ztuhne, vytáhne ho, kouká na něj jak na svatý grál a povídá: "Šéfe… já jsem se bál, že jsem ztratil telefon. Ale já jsem ztratil mozek." A já jen kývnu: "To se na Stodolní stává."

Filozov

Stojím u Stodolní, dvě ráno. Nastoupí týpek, co vypil všechno, co teklo, a možná i něco, co neměl.
Sedne si dopředu, otočí se na mě a povídá:
"Šéfe… proč vlastně jezdíme?"
Říkám: "Protože chcete domů."
On zavrtí hlavou:
"Ne, ne… proč JEZDÍME. Jako lidstvo. Proč se pořád někam přesouváme?"
A já si říkám: No super, mám tu Karla Čapka po dvaceti panácích.
Jedeme dál a on pokračuje:
"A víte, co je největší problém světa? Že lidi neví, kde jsou. A když neví, kde jsou, tak neví, kam jedou."
Už jsem si připadal jak na přednášce z filozofie.
Když jsme dorazili na Dubinu, podíval se na mě a řekl:
"Děkuju, šéfe. Vy jste mě dneska dovezl nejen domů… ale i k sobě."
Vystoupil, zakopl o obrubník a dodal:
"Kurwa… stejně nevím, kde jsem." 

Kufr

 Na Svinově nabírám chlapa s obrovským kufrem. Vypadá, jako by se stěhoval do Mongolska.
Naložím to do kufru auta, on si sedne a povídá:
"Šéfe, hlavně opatrně. V tom kufru mám něco fakt důležitého."
Jedeme a já se ptám:
"Co tam máte tak důležitého? Notebook? Křehké věci?"
Chlap se nakloní dopředu a šeptá:
"Nene. Věci mojí ženy. Kdybych to ztratil, tak mě zabije. A kdybych to rozbil, tak mě zabije dvakrát."
Po chvilce najednou začne panikařit:
"Zastavte! Zastavte!"
Zastavím, on vyskočí, otevře kufr… a začne se v něm hrabat jak archeolog v pyramidě.
Po dvou minutách se vrátí zpátky do auta, zpocený jak po maratonu.
"Je to tam," vydechne.
"Co?" ptám se.
A on:
"Její šampon. Kdybych ho zapomněl, tak by mě poslala zpátky pěšky." 

Ranní kafe

Ráno, ještě ani pořádně nesvítá, a já nabírám týpka u Karolíny. Vypadá, jako by spal v krabici od televize. Nastoupí, drží v ruce kelímek s kávou a povídá: "Šéfe, prosím vás, jeďte opatrně. To kafe je moje poslední naděje, že dneska neumřu."

Jedeme, pohoda. Jenže u Sýkoráku přejedu přes takový ten minivýmol. Borec vzadu vyjekne jak kočka, když jí šlápneš na ocásek, a z kelímku mu vystříkne půlka obsahu na kalhoty. "Ty vole! To bylo moje ranní štěstí!" Říkám mu: "Tak vám koupím nové kafe, ne?" A on úplně vážně: "To není o kávě. To je znamení. Já dneska nemám chodit do práce."

Zastavili jsme v cíli, vystoupil, podíval se na mokrou skvrnu na stehně a dodal: "Šéfe… já jdu domů. Když mi vesmír posere kalhoty ještě před osmou, tak to není den na produktivitu." Dal mi dvacku dýško a odkráčel jako člověk, co právě dostal osobní vzkaz od boha kávovarů.

Superstar

 Pátek večer, Stodolní v plném proudu. Do auta mi nastoupí dva týpci, co vypadají, že už mají za sebou solidní maraton po barech. Jeden z nich se hned začne smát: "Šéfe, na Dubinu! Ale rychle, bo kamošovi se chce hrozně zvracet.""Jasná věc," říkám si a vyrážím. Jenže sotva jsme projeli kolem vítkovických pecí, ten jediny který může mluvit na mě zkusí fintu fň: "Hele, šéfe, my jsme vlastně chudí studenti. Nemáme ani korunu. Ale kamoš slíbil, že vám za jízdu zazpívá. On je prý budoucí superstar."Koukl jsem na ně do zrcátka. Ten druhý, co se mu prý chtělo zvracet, se mezitím probral a začal si pobrumlávat nějakou melodii, co zněla jako srážka tramvaje s parní lokomotivou."Zpěv? To si radši nechte na karaoke," říkám. "Taxi není charita."V tu chvíli se ten menší zatvářil vážně: "Ale vy nevíte, jak on zpívá! To je talent od boha! Poslouchejte..." A začal řvát jakýsi hit od Kabátu, přičemž ten druhý se k němu přidal s tónem, co by probudil i horníky v dole.Když jsme dorazili na Dubinu, borec se podíval na taxametr, pak na kamoše a pak na mě."Ty poslouchej," povídá úplně vážně, "ty jsi nejlepší řidič v Ostravě. My jsme si užili koncert zdarma, a já pořád ještě nejsem na záchytce. Kolik ti dlužím za tenhle hudební zážitek?"Vytáhl peněženku, zaplatil i s královským dýškem a při vystupování se ještě otočil: "Příště to vezmeme přes Havířov, tam prý mají velký kruháč se semafory a kamoš slíbil, že se naučí i Gotta."

Babička

 Stojím v Porubě u Oblouku a vidím, jak se ke mně šine babka. Žádná moderní igelitka, co se roztrhne, když do ní dáš dva rohlíky navíc. V každé ruce držela takovou tu starou, tuhou koženkovou tašku s bytelnýma ušima, co pamatují ještě Gottwalda. Šla pomalu, rozkročená, jako by každým krokem chtěla ten chodník udusat.

"Synku, hodíš mě k věžákům? Už na ty kopyta nemůžu," houkla na mě.

Vyskočím, že jí pomůžu. Popadnu ty její tašky a... ty vole. Cítil jsem, jak mě to okamžitě táhne k zemi. Ty malé, nenápadné věci měly váhu, jako bych zkoušel zvednout nápravu od náklaďáku. Musel jsem pořádně zabrat, abych je vůbec dostal do vzduchu.

"Babi, co v tom máte? Zlaté cihly z národní banky?" vyhrkl jsem, zatímco jsem se snažil neztratit balanc.

Babička se na mě jen tak lišácky podívala: "Ale prd, zlato. To je olovo. Dělám pořádek na zahradě."

Olovo v koženkové tašce. To je v Ostravě standardní zavazadlo. Naložil jsem to (opatrně, ať mi to nepropadne podlahou) a jeli jsme.

Když jsme zastavili u jejího vchodu, objevil se tam takový ten místní sídlištní flákač. Tepláky vytahané u kolen, v hubě nezapálené cígo a ramena, že by neprošel dveřma.

"Hele, babi, co to tam ten taxikář morduje? To vám nese nákup z Kauflandu, nebo co?"

Babička pustila ty tašky na zem – ozvala se tupá rána, jako když dopadne kovadlina do bláta – a spustila:

"Poslouchej, ty herko. Tenhle pán mě dovezl v pořádku a ty místo těch blbých keců radši běž domů a zeptej se mámy, jestli už ti vyprala ty smradlavé fusakle. A jestli na něj ještě jednou blbě koukneš, tak tě těma taškama umlátím dřív, než řekneš 'Baník, pičo!'"

Frajírek ztuhl, zamumlal něco o tom, že jen žertoval, a zmizel ve vchodě. Babička se na mě usmála, vrazila mi do ruky padesátikorunu navíc a prohodila: "Dobrý jsi, synku. Jen se nenech od těch cucáků vytočit. Ostrava není pro měkkoty.

Policajt

Přes Bolt jsem vezl policajta. Jen tak mezi řečí se mě ptá, jak často mě jako taxikáře staví hlídky.

Říkám mu: "Třikrát denně minimálně."

Algoritmy

 Nastoupil mi u Elektry chlap, od pohledu takový ten "všeználek", co má na všechno tabulku v Excelu.
Sedl si dopředu, připoutal se s precizností pilota formule 1 a místo pozdravu na mě vyhrkl:
"Pane řidiči, schválně, kolik si myslíte, že je v Ostravě semaforů?"
Podívám se na něj a říkám klidně:
"Pane, já je nepočítám, já na ně jenom zastavuju. Ale tipuju, že jich je přesně tolik, aby mě pokaždé chytla červená vlna."
On se na mě podívá s tím svým triumfálním úsměvem a spustí:
"Špatně. Je jich přesně tolik, že kdyby se všechny najednou rozsvítily zeleně, tak se z Poruby do centra dostanete za čtyři minuty a dvanáct vteřin. Teoreticky."
"Teoreticky je to hezké, pane," povídám mu, zatímco brzdím na křižovatce, "ale prakticky tamhle stojí měšťáci a měří, takže to dneska na ten rekord nevidím."
Chlap se nenechal rozhodit. Celou cestu mi vykládal o tom, jak by se měla v Ostravě synchronizovat doprava pomocí umělé inteligence, zatímco já jsem se jen snažil trefit mezi ty jejich slavné kužely, co tam zrovna někdo rozestavěl.
"Víte, co je váš problém?" zeptal se mě najednou.
"Povídejte, jsem jedno ucho."
"Moc se soustředíte na cestu. Kdybyste víc vnímal ty algoritmy kolem sebe, jezdilo by se vám líp."
Když jsme zastavili před vchodem, podal mi peníze přesně na korunu a dodal:
"Děkuji za diskuzi. Máte potenciál, ale ty algoritmy si ještě nastudujte." 😂🤣 

Jazyk stodolní ulice

​Když jezdíte v Ostravě noční směny tak po čase se naučíte plynule ovládat několik jazyků: ten nejtěžší – "Stodolní plynno-tekutý".
​Do auta u východu ze Stodolní nastoupila dáma. No, dáma… vypadala, že právě vyhrála souboj s pěti panáky tequily a prohrála souboj s gravitací. S vypětím všech sil se trefila na zadní sedačku a s obrovským nadšením se na mě podívala.
​Já si s lidmi v autě rád pokecám. Jenže tahle debata nabrala grády hned u první křižovatky.
​"Bleadfhg, hjre-ptrs?" vyhrkla na mě s naprosto vážnou tváří, jako by mi právě sdělovala kód k jaderným hlavicím.
​Podíval jsem se do zrcátka a říkám: "Nezlobte se, paní, ale já vám vůbec nerozumím."
​Ona se nadechla, očividně se soustředila na každý sval v obličeji a zkusila to znovu, tentokrát důrazněji: "Kjluoptrs! Mvnb-asdfgh jkl!"
​V tu chvíli jsem pochopil, že tohle nebude běžný pokec. To byl přímý přenos z jiné dimenze. Znělo to trochu jako holandština křížená s pokusem mluvit pod vodou, a přitom se ta paní tvářila, že řešíme minimálně globální oteplování nebo proč je pivo v centru tak drahé.
Říkám jí s úsměvem. "Já s vámi naprosto souhlasím. Máte pravdu, je to přesně tak, jak říkáte."
​To ji uklidnilo. Spokojeně zamručela něco jako "Ghjk-lop", opřela si hlavu o okýnko a do Poruby už jen spokojeně bublala do rytmu motoru.
​Vystoupila sice s elegancí čerstvě narozeného hříběte na ledě, ale při loučení mi ještě jednou, velmi procítěně, řekla: "Asdfghj!"
​"Nápodobně," odpověděl jsem. A tak skončil náš nejlepší rozhovor té noci.

Papírový kelimek

 Pípla mi objednávka kousek od Stodolní. Přijedu tam a u krajnice stojí postavička, co vypadala, jako by ji právě vyplivl mixér na nejlevnější vodku s džusem. Borec, odhadem tak pětadvacet, jedna bota rozvázaná, v ruce vítězoslavně svíral papírový kelímek.
Nastoupil, svalil se na zadní sedadlo a s vážností britského lorda prohlásil:
"Šéfe, jeďte opatrně. Vezu vzácný náklad."
Podívám se do zpětného zrcátka na ten jeho pochybný kelímek a říkám:
"Co v tom máte? Tekuté zlato?"
On se na mě podívá těma skleněnýma očima a naprosto upřímně zašeptá:
"Horší. Je tam poslední zbytek mé důstojnosti. A taky trochu kofoly. Jestli mi to vylijete na ty vaše sedačky, tak jsme oba skončili."
Celou cestu do Poruby probíhal rituál, který by záviděli i pyrotechnici. Pokaždé, když jsem přejel přes tramvajové pásy nebo vymetl jeden z těch našich slavných ostravských výmolů, borec vydal zvuk jako postřelený lachtan a kelímek křečovitě přitiskl k hrudi.
"Pane řidiči, to bylo o fous!" hlásil mi u Svinova.
Když jsme konečně dorazili před panelák, vítězoslavně vystoupil, kelímek stále v bezpečí. Podíval se na mě, uznale pokýval hlavou a podal mi padesátikorunu dýška se slovy:
"Tady máte za tu přepravu nebezpečného nákladu. Jste profík."
Zavřel dveře, udělal dva kroky směrem k vchodu, zakopl o vlastní tkaničku…
a celý ten "vzácný náklad" si vylil přímo do rozepnuté bundy. 😂🤣 

Nebožtík

 Čtvrtek odpoledne, hnusně prší a Ostrava vypadá ještě šedivěji než obvykle. Stojím na křižovatce a najednou na mě zoufale mává starší paní. Vypadá jako typická ostravská babička – pletená čepice, nákupní taška na kolečkách, co zažila i Husáka, a výraz, že ji zrovna přejel tank.Zastavím, ona celá promočená nastoupí. "Pane řidiči," spustí roztřeseným hlasem, "prosím vás, rychle na Ústřední hřbitov."V hlavě mi proběhne, že tam asi spěchá na obřad. Paní celou cestu mlčí, jen občas popotáhne nosem. Atmosféra v autě je těžší než vzduch v ArcelorMittal.Přijedeme k bráně hřbitova. Počítadlo ukazuje 280 korun. "Tak jsme tady, paní," říkám soucitně a čekám, že vytáhne peněženku.Paní se na mě podívá, oči podlité krví, chytí mě za ruku a zašeptá: Synku, já nemám ani korunu. Ale tamhle v té smuteční síni právě vystavili mého starého. Má na sobě svůj nejlepší oblek. Jdi tam za ním, sáhni mu do náprsní kapsy a ty tři stovky si vezmi. Jemu už budou k hovnu.Než jsem stihl cokoli říct, vystoupila a s tou svou taškou zmizela v dešti. A já tam stojím, v dešti u hřbitovní brány, koukám na odjíždějící paní s taškou a v ruce držím lístek z taxametru.
V Ostravě prostě nikdy nevíš. Někdo hledá taxi. Někdo hledá smrt. A někdo hledá způsob, jak neplatit, i kdyby to mělo být na účet nebožtíka. 😂🤣🤣💀
P.S. pro všechny "pasažéry" z Ústředního hřbitova: Pokud máte v plánu platit "pozůstalostní kartou", dejte mi prosím vědět dopředu. Moje taxi sice bere karty i Apple Pay, ale na platby v naturáliích (jako je vaše duše nebo zlato ze zubů) zatím nemám nastavený terminál.A pro tu paní: Doufám, že se starej v hrobě aspoň usmál, když zjistil, že i po smrti platí vaše jízdy!

Stodolní

Parkuji, vypínám auto a už se vidím doma. Jenže v Ostravě směna nekončí, dokud nepadne poslední bizár. Najednou vidím chlapa, jak mě sleduje z chodníku. Evidentně si všiml taxilampy a vypadá, že právě prožil něco mezi únosem mimozemšťany a hodně divokým večírkem.
Přijde ke mně a spustí: "Prosím vás… jste normální taxi?" "Ano," říkám. "Co pro vás můžu udělat?"
Chlap zamrká, rozhlédne se kolem sebe, jako by testoval, jestli je ta realita skutečná, a úplně vážně se zeptá: "V jakém jsem městě?"
V hlavě mi proběhne: No, tak tohle bude zajímavé. Tak mu klidně povídám: "Jste v Ostravě."
Chlap se rozzáří, jako kdyby právě vyhrál v loterii. "Aha! Super." Ale to nejlepší teprve přišlo. Pán se ke mně naklonil a šeptem dodal: "Já jsem byl na Stodolní… a svěřil jsem tam někomu auto, aby mi ho pohlídali. Nevíte, jestli bychom to nemohli objet, jestli ho někde neuvidíme?"
A já tam stojím, klíče v ruce, připravený jít domů, a říkám si: Tak jo, Davide. Místo domů jdeš hledat auto, které možná existuje, možná ne, a které hlídá někdo, kdo tam pravděpodobně už dávno není.
V Ostravě se prostě nikdy nenudíš. Někdo hledá taxi. Někdo hledá město. A někdo hledá svoje auto… i s rozumem, co nechal na baru. 😂🤣 

Nebe nad hlavou

 Většina lidí v Ostravě je zvyklá koukat z okýnek na šedou cestu, ale v mém autě s panoramatickou střechou jim hlava letí automaticky nahoru.
Vezl jsem slečnu od Karolíny zrovna v tom největším slejváku.
Nasedla, zaklonila se a pět minut jen fascinovaně sledovala, jak se obří kapky rozbíjejí přímo nad ní.
"To je lepší než televize," prohodila pak s úsměvem.
"Člověk aspoň přesně vidí, do jaké břečky vystupuje, a ještě je to uklidňující."
Noční jízda pod hvězdama nebo zimní sněžení… to je kapitola sama o sobě.
Lidi se přestanou vrtat v mobilech a jen zírají nahoru.
Je fajn vidět, že i obyčejná cesta z bodu A do bodu B může být zážitek, když máte nad hlavou místo plechu kousek nebe. ✨🚕   

Tramvajová zastávka

Žádost o ruku

Vyzvedávám borce u kruháče v Porubě. Typický "šampón" – nagelované vlasy, košile rozepnutá tak, aby mu šel vidět řetízek, a v ruce obrovskou kytici rudých růží. Fakt drahý kus, muselo to stát víc než moje celodenní tržba.
​"Šéfe, jeď na Hlavní třídu. Dneska ji požádám o ruku, všecko je připravené," září ten kluk jak pouliční lampa u radnice.
Říkám mu: "Tak hodně štěstí, chlape. "
​Dojedeme k paneláku, on vystoupí, já čekám na další kšeft . Najednou vidím v zrcátku, jak se borec vrací. Ale už neběží. On se vleče. Košile roztržená, kytice vypadá, jako by ji prohnal sekačkou na trávu, a v obličeji má barvu jak čerstvě vybetonovaný chodník.
​Nasedne zpátky do auta, práskne dveřmi a jenom zírá před sebe.
"Tak co? Řekla ano?" ptám se opatrně.
Borec se na mě podívá, z oka mu steče slza a on vytáhne z té zničené kytice jeden zlámaný stonek: "Neřekla nic. Jenom po mně hodila ten květináč s kaktusem, co měla na okně, a trefila tu kytici. A pak mi řekla, že už dva měsíce chodí s mým bráchou, co jezdí u konkurence."
​Chvíli bylo ticho, jenom rádio tiše hrálo.
Pak se borec nadechl, utřel si nos do rukávu a povídá: "Šéfe, máš hlad? Ty růže jsou v hajzlu, ale v tom autě máš dýško v podobě té bonboniéry, co po mně hodila hned potom. Je to belgická směs, tu si nezaslouží."
​A tak jsme tam seděli, dva chlapi v taxi na Hlavní třídě, a ládovali se pralinkama. On mi vyprávěl, jaký je jeho brácha kretén, a já mu kýval, že u konkurence stejně jezdí jenom amatéři. Nakonec mi nechal i tu zničenou kytici, prý ať ji dám doma do vázy, že "aspoň ta vůně za ty prachy stojí".
​Ostrava je drsná, ale aspoň ty pralinky byly fakt dobré. 

Tvarůžky

 Vyzvedávám starší manželský pár u Kaufu v Zábřehu.
Klasika – pět igelitek, z toho jedna vypadá, že prožila třetí světovou, a pán, co se tváří, že ho ten nákup bolel víc než šichta na vysoké peci.
"Synku, hoď nás na Dubinu, ale opatrně, máme tam v té tašce poklad," zahlásí pán a s úctou pokládá jednu menší igelitku na podlahu.
Sotva se rozjedu, začne se interiérem šířit takový specifický odér.
Ten smrad sílil.
Bylo to, jako by v autě někdo zapomněl deset let starou mrtvou rybu.
"Pane, necítíte něco? Neteče vám z té tašky něco?" ptám se a už stahuju všechna čtyři okýnka, protože se mi začíná zvedat kufr.
Pán se na mě spiklenecky podívá, olízne si rty a povídá:
"To jsou olomoucké tvarůžky, synku! Ale ne ty z obchodu. Tyhle jsou od švagra, co je nechal čtrnáct dní dozrávat v peřinách. To je síla, co? To ti protáhne dutiny líp než křen!"
V tu chvíli jsem pochopil, proč ta igelitka vypadala tak upatlaně.
Ten "poklad" začal v tom teple pracovat.
"Dědo, to je na plynovou masku, ne na taxík," zkouším to vtipem, ale v krku mě pálilo tak, že jsem skoro nemohl mluvit.
Když jsme dojeli, pán mi podal dvě desítky navíc:
"Tady máš na osvěžovač, synku. Ale větrat nemusíš, ta vůně je zdravá, to zabíjí bacily!"
Vystoupili… a já tam zůstal s autem, které smrdělo jako šatna po zápase Baníku kombinovaná s kafilerií. 

Růžový medvěd

 Objednávka Bolt u Stodolní, dvě ráno, a do auta se valí tři polští řidiči kamionů.
Jsou v náladě, jako by právě vyhráli sportku a ten největší z nich – chlap jak hora – nese v náručí růžového plyšového medvěda.
"Šéfe,máme to na hotel do Bohumína! Ale pozor na mýho synka, je to šampion," zahlásí a cpe toho plyšáka na zadní sedačku.
Medvěd má na krku zlatý řetěz (asi plast, ale v té tmě svítil jak blázen) a v tlapě drží srdíčko s nápisem Love.
Ti dva zbylí se tam k němu nějak nasoukali.
Vzadu tedy sedí dva stokiloví Poláci a mezi nimi růžový plyšák.
Ten třetí si sedl dopředu, vytáhl z kapsy krowky a začal mě jimi krmit:
"Jezte, pane řidiči, cukr je palivo pro mozek!"
Celou cestu po dálnici na Bohumín probíhala seriózní debata v polštině o tom, jestli ten medvěd dostane na hotelu vlastní postel, nebo bude muset spát v kamionu.
Ten vzadu ho celou dobu objímal kolem krku a šeptal mu:
"Neboj se, malý, už tam budeme. V Ostravě je divočina, ale my tě nedáme."
Když jsme dojeli, ten vepředu mi podal ještě dvě stovky dýško se slovy:
"Díky, šéfe. Jsi dobrý řidič, ani jsi toho medvěda nevzbudil." 

Kulturista

Orientační Běh

Gola Sada

5G Záření

 Vezl jsem paní z Poruby do Vítkovic.

Celou cestu se mě snažila přesvědčit, že halda Ema je ve skutečnosti maskovaná sopka, kterou tam postavili ilumináti, aby tajně vytápěli Ostravu.

"Pane řidiči, vy si myslíte, že to tam kouří jen tak? To je centrální mozek města!"

Když jsme dojeli, podala mi krystal křemene, že mě to ochrání před 5G zářením z radaru městské policie.

Ten šutr mi v přihrádce strašil ještě měsíc. 🤣😂

Nádráží Svinov

Vyzvedávám týpka u Stodolní v neděli ve čtyři ráno.
Borec vypadá, jako by prošel pračkou na 90 stupňů a pak ho ještě někdo vyždímal v ruce.
Sedne si dopředu, koukne na mě a povídá:
"Šéfe, jedeme na Svinov. Vlak mi jede za deset minut. Když to nestihnete, dám vám pětikilo."
Koukám na něj:
"Snad když to stihnu, ne?"
A on:
"Ne. Jestli to nestihnu, nemusím jet k tchyni do Olomouce a můžu jít ještě na jedno. Takže v pohodě, žádná rallye."
Jeli jsme 40 km/h celou cestu.
Byla to moje nejvíc relaxační jízda v kariéře.
Dostal jsem stovku dýško místo pětikila —
asi na to cestou zapomněl. 🤣😂 

Nebožtík

Objednávka z Futura. Pasažér nastoupí, sedne si, připoutá se… A ještě než stihnu zařadit rychlost, položí mi otázku na komoru:"Šéfe… kdybych teď umřel, ví Bolt, kam mě má odvézt?"Nastalo ticho. Takové to ticho, kdy i navigace radši mlčí, protože neví, jestli má počítat trasu, nebo volat pohřebku.Nakonec mu říkám: "No… standardně vás odvezu tam, kam jste si to objednal. V cíli si snad toho nebožtíka někdo přebere."Chlapík vážně přikývne, zamyslí se a dodá: "A kdyby nepřebral?"Další ticho. Takové to, kdy i auto zpomalí na místě.Povídám mu: "Tak to už není práce pro Bolt. To už je jiná služba. A ta má úplně jiné ceny… to by vás vlastní rodina nepochválila. Říká se přece, že kdo umře, okrádá rodinu."Chlapík se hluboce opře, vydechne a pronesl: "Dobře… tak já se pokusím neumřít. Aspoň dneska."Celou cestu seděl rovně jako pravítko a skoro ani nedýchal, aby náhodou neporušil smluvní podmínky. Při vystupování mi poděkoval a nechal padesátikorunu dýško.Ještě štěstí, že mi místo té padesátky nenechal rovnou svoji závěť. 🤣🖤 

Kdy přijede BOLT?

Objednávka z Karoliny.
Pasažér nastoupí, sedne si, připoutá se…
A pak se na mě podívá a úplně vážně se zeptá:
"Šéfe… a kdy ten Bolt vlastně přijede?"
Chvíli jen mrkám. Nechápu otázku.
Nastává to ticho, kdy slyšíš, jak se ti v hlavě s hlasitým skřípěním restartuje procesor.
Nakonec ze sebe dostanu:
"No… už v něm sedíte."
Chlapík se rozhlédne po interiéru, jako by se právě teleportoval z jiné dimenze.
Pak se opře, vydechne a dodá:
"Ty vole… to je rychlost. Já jsem asi venku čekal sám na sebe, když už jsem v autě."
Jen uznale kývnu: "Ano, už jste v autě Bolt."
A dodám: "Pasažér občas netuší, kde zrovna je — ale řidič to naštěstí ví za něj."
Při vystupování mi ještě s vážnou tváří poděkoval a zamumlal, že si na sebe musí dávat větší pozor.
Prý co kdyby auto odjelo…
a on by venku pořád čekal sám na sebe. 😂🤣

Asiat

 Zakázka Bolt a já vidím místo jména jen rozsypaný čaj. Očekáváte nějakého cizince, který nebude mluvit česky.

Přijedu na místo a venku vidím asijskou tvář. Okamžitě zapínám "mód pro cizince" — nejdřív česky, pak lámanou angličtinou.

Když nastupuje, je potichu a ani neodpoví na můj pozdrav. Ani česky, ani anglicky.

Tak se ho pomalu ptám, jestli rozumí trochu česky a jestli mu vyhovuje teplota v autě.

On se na mě podívá, jako bych přiletěl z jiné planety, a naprosto čistou češtinou řekne:

"Proč bych nemluvil česky, když jsem se tady narodil?" 😂🤣

Odpověď mě usadila rychleji než prudké brzdění a trapas dne byl na světě. 😂🤣

V tu chvíli jsem měl chuť se vypařit výdechem klimatizace. Od té doby se raději nikoho neptám, jestli rozumí — počkám, až na mě promluví jako první. Pro jistotu! 😂🤣

Ponaučení? Jméno v aplikaci může vypadat jako recept na sushi, ale uvnitř může sedět kovaný Čech.

Karma

​Stalo se vám někdy, že jste v aplikaci automaticky klikli na adresu, kam už dávno nepatříte? Tenhle pasažér v tom byl až po uši.

​Nastoupí týpek, hypnotizuje mobil a po minutě ze sebe zoufale vysype:

"Šéfe, já tam dal adresu své ex! Tam fakt nechci, tam mě hlavně nevyhazujte!" 🙅‍♂️

​Snažím se situaci odlehčit a říkám mu, že lidi nevyhazuji, jen vysazuji, a že by si tu cílovku měl v aplikaci raději hned změnit: "Nebo vám to bude účtovat ještě karma." ⚖️

​Nastalo těžké ticho.

A pak jen potichu hlesnul:

"Karma už účtuje, šéfe… já vlastně ani nevím, kde teď bydlím." 💀

Já vás vidím

Pípne mi jízda. Adresa i místo vyzvednutí jasné — Ostravu jezdím z paměti, takže si říkám: Dobré, tohle bude rychlovka.

Přijedu na místo, nikde nikdo.

Volám zákazníkovi:

"Dobrý den, jsem na místě a nikde vás nevidím."

A on: "Já vás vidím."

Rozhlížím se.

Nevidím ani člověka, ani stín člověka, co by se tvářil, že mě vidí.

Ptám se: "Kde přesně stojíte?"

A on: "No… u takového sloupu."

U sloupu.

To je jako říct: "Jsem v lese u stromu."

Tak mu říkám: "Popište mi něco kolem sebe."

A on: "Je tu tráva."

V tu chvíli jsem pochopil, že ten člověk neví, kde je.

Ale ví úplně přesně, že mě vidí.

Po dvou minutách ticha slyším:

"Aha… já jsem na úplně jiném místě. Ale vy jste přijel rychle."

Jasně.

Já jsem rychlý, když neposlouchám navigaci. 😂🤣

Aby člověk vezl zákazníka z bodu A do bodu B,

musí ho nejdřív najít. 😂🚕

Navigace

Z archivu Bolt. 

Ráno nabírám chlapa u nádraží . Sedne si a hned říká: "Hlavně jeďte podle navigace, já to tu neznám." Navigace samozřejmě běží… A on mě začne navigovat. Říkám: "Ale vy jste říkal, že to tu neznáte." A on: "No právě, chci zjistit, jestli bych trefil." Ostrava. Tady si i cestující dělají vlastní orientační testy. 😂🚕

Práce 

Ráno vezu chlapa do práce.

Cestou říká: "Můžete jet rychleji? Nestíhám."

Říkám: "Jasně, kam spěcháte?"

A on: "Do práce… ale dneska tam nejdu."

Tak se ptám: "A proč teda spěcháme?"

A on: "Ať to mám rychle za sebou."

Ostrava. Tady i cesta do práce může být jen psychická příprava. 😄🚕

Kámoš to objednal

Bolt – archiv 3 ráno, hlouček lidí u cesty. Přijedu k nim, otevřou se dveře a už někdo leze dovnitř. Ptám se na jméno. "Nevím, kámoš to objednal." "Kam jedete?" "Nevím." Tak se ptám: "A proč lezete do mého auta?" A on úplně vážně: "No… vy jste přijel a zastavil." Stačí, že auto zastaví a nastupujeme. 😄🚕 

VIP

Bral jsem jízdu u Karoliny. Venku stojí borec s batohem, já mu automaticky jdu otevřít kufr. On na mě kouká a říká: "Ty vole, já mám jen batoh a ten do kufru nedám, je plný jídla od maminky." Říkám: "V pohodě, já otvírám každému, kdo má co dát do kufru." A on se rozesmál: "Tak to je poprvé, co mě někdo přivítal jako VIP. U jiných si musím kufr otevřít sám." 🤣😂

Holub

Burger King

 Objednávka Bolt z archivu. Přijedu ke Karolíně, rozhlížím se… a nikde nikdo.

Tak volám zákazníkovi:

"Dobrý den, stojím u Karolíny a nikde vás nevidím. Kde vás mám vyzvednout?"

A pán do telefonu úplně samozřejmě:

"Burger King. Druhé patro."

Chvilka ticha.

"Aha… tak máte tři minuty."

Za chvíli přijde dolů typický romský frajer, ověšený zlatem jak chodící šperkovnice.

Já se svou pleší, která u některých lidí automaticky spouští mód skinhead alert se slušně ptám, jak jste to myslel s tím 2 patrem, že pojedu s autem po eskalátorů?

On se na mě podívá a hned vystřelí:

"Aha… zase nějaký rasista, co?"

Říkám mu tak pojďte, jedeme. 😂🤣

Věřící člověk

Z archivů z Ostravy. Zastavím u chodníku, stáhnu okýnko a borec se mě ptá: "Jste volný?" Říkám: "Ano." Rozhlédne se, nakloní se blíž a říká: "A jste normální? Já už měl dneska dva řidiče z Boltu a u obou jsem se modlil, ať to přežiju. Ti ze mě udělali věřícího člověka."

"Nastupte, u mě se modlit nemusíte." 🤣😂

Evoluce mých uši během 10 hodin v Boltu 

08:00 – Motivační podcast (budeme bohatí!) 📈

První hodiny plné optimismu a plánů, jak dobýt svět.

​12:00 – Brutální techno (potřebuju se probrat) 💊

Když kofein nezabírá a doprava houstne.

​15:00 – Hity z 80. let (zákaznice chtěla zavzpomínat) 💃

Profesionální deformace – hraju to, co chce zákazník.

​18:00 – Zvuky deště v lese 🌲

Konec ježdění: Mozek v režimu offline, ticho je luxus, který si dopřávám cestou domů. 😂🤣

6 000 000

Nastoupil mi pán, sedl si dopředu, pozdravil… a hned bez jakéhokoli kontextu prohlásil: "Vydělávám šest milionů ročně."

V hlavě mi proběhlo: Proč mi tohle říká? Chce se pochlubit? Otevřít si u mě účet? Nebo jen testuje reakci? Chce si to u mě uložit jako poznámku? Nebo čeká, že mu zatleskám?

Tak mu klidně odpovím: "Hlavně když jste šťastný."

Jedeme dál a po chvíli se zeptal: "Nepřijel jste pro mě malým autem?"

Podívám se na něj: "Vám se to auto zdá malé? Máte objednaný comfort?"

"Ne, economy."

"Aha… takže vyděláváte šest milionů ročně a comfort je moc drahý?"

A zbytek cesty bylo ticho.

Takové to ticho, kdy i navigace radši mlčí, aby nikoho neurazila.

Dekorace na cestě

Policejní manévry

Cizí chlap

​​Sobota ráno. Čas, kdy se chodníky plní lidmi, kteří mají příliš mnoho promile. Pro mě jako řidiče je to v tu chvíli svaté: čekám na svého zákazníka pro kterého jsem přijel a ten má absolutní přednost bez ohledu na cenu.

​Najednou se rozletí dveře a do sedačky se mi začne lisovat neznámý, značně podroušený exemplář lidstva. 🍻

​Já: "Dobrý den, kampak se nám to cpete, pane? Pokud vím, pro vás určitě nejedu." 🤔

On (v tónu absolutního vládce vesmíru): "Však jste tu kurva pro mě, ne?! Jeďte už!"

Já: "Se mnou určitě nikam nepojedete."

On: "Tak vy mě neodvezete?"

Já: "Určitě ne. Jestli jste si objednal Bolt, musíte si počkat na to své auto, které vám svítí v aplikaci. To moje to určitě není, já čekám na svého zákazníka, který si mě objednal a má své místo jisté."

​V tu ránu se spustil vodopád emocí. Dozvěděl jsem se, co jsem to za hajzla bez srdce, že venku mrzne a já ho tam nechám mrznout. 😂🤣

​Ponaučení pro sobotní ráno: Chtít po člověku, co právě dotancoval na baru, aby v aplikaci porovnal SPZ, barvu auta a obličej řidiče, je vlastně ode mě dost necitlivé. Je to vrcholový sport, který nezvládají lidi ani za střízliva. Dotyčný prostě viděl nápis Taxi a v jeho stavu to fungovalo jako maják na zbloudilou loď – bez ohledu na to, jestli si vůbec něco objednal, nebo jen doufal v zázrak.

​Omlouvám se všem zbloudilým duším, ale moje auto není veřejná lavička s topením pro každého, kdo trefí kliku. Moje loajalita patří těm, co vědí, ke komu lezou do auta. 🤦‍♂️ 

Zastávka tramvaje

Objednávka Bolt.Zákazník stojí suverénně přímo na nástupišti.

​Já samozřejmě zastavím tam, kde se má – o kus dál, bezpečně, abych neblokoval dopravu a nenechal si dát pokutu. Borec ke mně dojde, celý rudý a hned spustí:

​proč mi jako nezastavíte tam kde stojím? To mám jít těch deset metrů pěšky?!" 🤬

​V klidu mu vysvětluju, že tam fakt zastavovat pro naložení zákazníka nemůžu, že je to zastávka tramvaje a předpisy mi to nedovolují. Ale marnost. On v nervové křeči, prská a rozčiluje se, jako bych mu právě ujel s nevěstou.

​V hlavě si myslím:

​Ne, fakt nejsem tramvaj, i když mám taky čtyři kola.

​Slušnost je u mě základ, ale mozek do výbavy k aplikaci bohužel zákazníkům nedávají.

​Kdybych mu tam zastavil a dostal pokutu nebo mě nabrala dvojka, tak mi to tenhle borec asi nezaplatí, že?

​Nejvíc mě fascinuje ta jistota, se kterou se lidi dokážou rozčílit nad vlastní blbostí. Já se snažím o profi přístup, nikoho neshazuju, ale vysvětlit někomu, že auto není tramvaj, je občas nadlidský úkol. 🤦‍♂️

​Vypínám Bolt, jedu pro své stálého zákazníka a jdu si spravit chuť kávou. Dneska ta koncentrace "odborníků na dopravu" u Elektry fakt trhá rekordy. 😂🤣

Pražská SPZ

​Po chvíli pán skutečně přiběhl. Zastavil se kousek od auta, v ruce mobil a točil se dokola jako pokažený kompas. Hledal mě, i když se díval přímo na mě. Stáhl jsem okénko a zavolal na něj jménem, jestli je to skutečně on.

​Pán nasedl a spustil: "Pane řidiči, v té aplikaci máte chybu! Neodpovídá vám značka. Teď jsem na vašem autě viděl pražskou SPZ, ale v mobilu ji nemáte!"

​Kouknu na něj do zrcátka: "Pane, v aplikaci je to správně. Já pražskou značku nemám a nikdy jsem ji ani neměl." Jelikož jezdím sám na sebe a dělám vše poctivě, nikdy bych si nedovolil přijet jiným autem, než které mám v aplikaci. Jenže pán si neochvějně trval na svém, že viděl pražskou SPZ, a přes to nejede vlak (ani ten, ze kterého zrovna vystoupil).

​Po pár metrech jsem to vzdal, zastavil a vzal ho ven na prohlídku auta. Stojíme u značky a pán na ni zírá, jako by čekal, že se ta písmenka pod tlakem jeho pohledu přepíšou na "A". Když zjistil, že tam žádná Praha vážně není, jen zamumlal: "Aha... tak to se omlouvám."

​Nakonec jsem mu ale poděkoval: "Je vlastně super, že tu SPZ kontrolujete, to dělá málokdo." Vysvětlil jsem mu, že mu vždy musí přijet přesně to auto a ten řidič, které vidí v aplikaci. Žádné výmluvy typu "teď se mi to pokazilo, tak jedu náhradním" neexistují. Problém je, že to lidi neřeší, nechají se odvézt bůhvíkým a pak si o tom jen povídají. Přitom stačí po jízdě nahlásit jiné auto, dát jednu hvězdu a je klid.

​Takže pán sice viděl halucinace, ale aspoň se snažil. 🤣

Motýlí dům 

​Nabírám zákazníka u Černé louky. Celou cestu vykládá, jak se v Ostravě vyzná a nic ho nepřekvapí. Cíl v apce? Stejné místo, kde nastoupil.

​Objedeme 2km kolečko kvůli jednosměrkám a zastavím přesně tam, kde jsem ho nabral. On: "Šéfe, nevíte, kde je tu ten Motýlí dům?" 🦋

​Já: "Přímo tady. Stačilo jít za roh." 😂🤣

​Platit Bolt za vyhlídkovou jízdu, aby ses vrátil na start, to prostě nevymyslíš.

Kalendář 

​Objednávka Taxi. "Šéfe, hoďte mě k radnici, ale fakt fofrem! Zapomněl jsem, že dneska otvíráme novou pobočku!"

​Pán v obleku vlítne do auta, oči navrch hlavy, v jedné ruce vlažné latté a v druhé stres. Tak jsem na to v rámci bezpečné cesty šlápnul. Propletli jsme se přes Mariánky jako v posledním díle Rychle a zběsile, trefili jsme snad všechny zelené na světě a u radnice jsme brzdili v rekordním čase. 🏎️💨

​Borec celý nadšený už ladil úsměv pro šéfa, sahá po klice, vítězství na dosah... a vtom mu pípne mobil. Ten zvuk "notifikace z pekla" poznáte hned.

​"Ty vole, ono je to až zítra!" 🤦‍♂️ 🤣😂

​Zůstal tam stát na chodníku s tím kafem v ruce, koukal na radnici, radnice koukala na něj a já odjížděl s úsměvem. 😂

​Ten pohled, když tam zůstal stát s tím osamoceným kafem na prázdné ulici, byl k nezaplacení. Miluju svou práci. Člověk nikdy neví, jestli veze byznysmena, nebo jen někoho, kdo si zapomněl nastavit budík na správný den. 😂🤣

Bývalá 

Pípne mi objednávka přes Bolt, tak zajíždím ke Stodolní. Do auta vletí borec, celý se klepe a nervózně kontroluje zpětná zrcátka snad víc než já.​Já: "Děje se něco?"On (v křeči): "Kámo, prostě jeď. Moje bývalá právě vylezla z baru a vypadala, že mě chce buď obejmout, nebo zabít. Obojí je dneska nad moje síly."​Zařadím a v klidu mizíme z dosahu téhle emocionální bomby. Ujeli jsme sotva dvě stě metrů, borec se najednou hodí do naprostého klidu, vydechne a zahlásí:​"Hele, můžeš zastavit u mekáče? Ta honička mě fakt vyhladověla." 🍔🍟​Priority jsou v Ostravě prostě jasně dané. Nejdřív zachráníš krk, a pak ho hned nakrmíš. 🤣😂 

Pární lokomotiva

Karvina

Pátek 13

Už když jsem ráno sedal do auta, říkal jsem si, že dneska bude veselo. A nemýlil jsem se.Objednávka Bolt, naberu borce, všechno v klidu. Jedeme, kecáme, normální jízda… dokud nám přes cestu nepřeběhla černá kočka. V tu chvíli zákazník úplně ztuhnul, chytil se sedačky a zařval: "Stop, stop! Tam nemůžeme, musíme to objet! Tady máte stovku, jen tam proboha nejeďte."Pátek 13. a černá kočka? Podle něj by to byl jeho konec. Tak jsem mu za tu stovku udělal radost a vzal to jinudy. Někdy nejsem jen řidič — jsem i krizový manažer přes pověry.A víte co? Jestli mu to zachránilo den, tak to stálo za to. 🐈‍⬛🚕

Slepice

Čtvrtek 12. Někdy si říkám, že už mě v Boltu nic nepřekvapí. A pak mi paní do auta posadí čerstvě koupenou slepico‑kohoutí nádheru a s naprostou vážností pronese: "Pořádně ji připoutejte, ať nám nelítá."
Tak tam stojím, v ruce pás, přede mnou obří chlupatá věc, která má šaty jako slepice a hřebínek jako kohout. A já ji svědomitě poutám, protože co bych pro zákazníka neudělal.
Na semaforu se ke mně pomalu přivalí kamion. Řidič se podívá, zastaví, sundá brýle, otevře pusu… a jen uznale pokývá. Ten výraz "viděl jsem všechno, ale tohle ne" byl k nezaplacení. Profesionální respekt v nejčistší podobě.
Ať je to slepice nebo kohout, pro mě je to ideální pasažér: neřeší trasu, nevede mě na žádné "zaručené" zkratky a hlavně — drží zobák. 🚕 

GTA Mise Hlavní Vlakové Nádráží

​Dnešní objednávka na hlavní nádraží byla přesně ten případ. Nastoupí pán, usedne, zapne si pás a úplně klidným hlasem pronese:

​"Moc to nespěchá, ale vlak mi jede za 5 minut."

​Pět minut?! Stojíme v centru Ostravy, v odpolední špičce, kde se i chodci na chodníku pohybují rychleji než kolona aut před námi. Říkám mu tedy realisticky a s úsměvem:

"Pane, jedině že bychom to vzali přes Masarykáč a potom vzduchem jako vrtulník."

​A on, naprosto vážně: "A šlo by to?"

​V tu chvíli jsem pochopil, že mi v autě chybí to nejdůležitější: tajné červené tlačítko, které by zvedlo mého Roomstera na zadní kola a vystřelilo ho směrem k nádraží jako raketu Elonu Muskovi.

​Realita vs. Videohra

​Moje odpověď byla suchá: "Ne, nešlo."

Nejsme v GTA, jsme v Boltu. Pořád platí fyzika, silniční zákon a hlavně moje živnostenské oprávnění, které mám rád přesně tak, jak je – tedy platné.

​Takže jsem mu slíbil aspoň to jediné, co jsem mohl:

"Pane, budu ty červené na semaforu opravdu přísně pozorovat. Kdyby si to některá z nich chtěla rozmyslet a změnit barvu dřív, slibuju, že já to poznám jako první."

​Jak to dopadlo?

​A tak jsme jeli. Plynule, bezpečně a v rámci možností ostravské dopravy. A víte co? Nestihl to. Ale i tak vystoupil s úsměvem. Udělal jsem totiž maximum, co se dalo udělat bez toho, abych skončil na hlavní stránce Deníku s titulkem:

​"Řidič Boltu se pokusil projet Masarykáč plný lidí jako na polygonu."

​A já si zase jednou připomněl, že tahle práce je krásná právě tím, že nikdy nevíte, kdo vám do auta nastoupí, co bude chtít... a jak moc bude věřit, že váš Roomster umí porušovat zákony časoprostoru.

Neslyšící

Dneska jsem dosáhl nového levelu trapnosti. 🤡

Objednávka Bolt: Nastoupí pán. Já: "Dobrý den!" … Ticho.

Sprintér

Přijde mi klasická objednávka Bolt na autobusovou zastávku.Venku tma, sype se sníh s deštěm, tak zastavím aspoň v pruhu vedle zastávky. Jako taxikář s lampou na střeše tam – na rozdíl od obyčejného Boltu – zastavit můžu, ale přímo na zastávku smí jen autobus. Pár na mě kouká jak na zjevení: "Proč ten chlap nezajede až k zastávce?" 🤷‍♂️
​Nakonec jim došlo, že si musí dojít oni za mnou. Paní nasedla vzadu, dveře se zabouchly a já, zvyklý, že za 10 let v této situaci lidi nastupují vždycky jedněmi dveřmi od chodníku, jsem se pomalu rozjížděl. Spouštím svou oblíbenou školicí chvilku o tom, že na zastávce se nenastupuje...
​V tom se ozve paní zezadu: "Přítel! Přítel!!!" 😱
​Do toho rány na auto. Šlápnu na brzdu a koukám, že pán trénuje na olympiádu a běží za autem. Vypekl mě a rozhodl se auto obejít, že nasedne zleva ze silnice. Což se mi stalo poprvé v životě. Takže místo pohodlného nasednutí musel chudák nahodit sprint, aby mu taxík neujel. 🏃‍♂️
​Naštěstí to byl borec. Když jsem se omlouval, jen se smál a říkal: "V pohodě, klidně bych za vámi běžel dál!"​Ponaučení?Když kážeme o bezpečnosti a předpisech, je dobré si nejdřív přepočítat kusy na palubě. 😂 A pokud uvidíte taxík, co se rozjíždí bez vás, zkuste sprintovat – v Ostravě máme evidentně olympijské naděje i mezi zákazníky!Člověk může jezdit deset let, ale zákazník ho vždycky dokáže překvapit novým způsobem nasedání. A motivovaný Ostravák s cílem na nádraží je v běhu prostě neporazitelný! 😂

Není Karolína jako Karolína

Objednávka přes Bolt. Zákazník má jen jednu malou, nenápadnou, skoro neviditelnou povinnost — zkontrolovat si místo nástupu a výstupu. Bohužel tahle herní mise bývá často přeskočena… a pak začíná zábava.Klasika dne: zadána Karolína. Jedeme. Pohoda, small talk, dobrá nálada. Dojedeme na místo… a najednou zákazník vytřeští oči:"My jsme ale chtěli Starou Karolínu ke Kauflandu!"Já koukám do aplikace.Aplikace kouká na mě.Navigace spokojeně hlásí: "Cíl dosažen."Shrnutí: Navigace jela správně.Řidič jel správně.Jen přání zákazníka jelo úplně jinam. 😂

Ulice vtipná

Nedávno jsem přijal zakázku s vyzvednutím na ulici Vtipná. Už při potvrzování jízdy jsem se musel pousmát. Říkal jsem si, kdo vlastně ty názvy ulic vymýšlí a jestli lidé, kteří tam bydlí, musí splňovat nějaké tematické požadavky.
Cestou na místo jsem si v hlavě připravoval otázku, jestli bude zákazník stejně vtipný, jak napovídá adresa.
Pán nastoupil do auta. Bez pozdravu, bez slova. Výraz měl, jako kdyby ho někdo právě vyslal na povinnou pondělní ranní směnu, ze které není úniku.
Vyjeli jsme. Ticho by se dalo krájet. Já za volantem, pán vzadu a mezi námi atmosféra hustší než ranní mlha. V tu chvíli mi hlavou proběhla jediná myšlenka:
"No nic… tenhle pán bude evidentně z úplně jiné ulice."
A tak jsem si z té jízdy odvezl alespoň malé ponaučení – název ulice občas slibuje víc, než dokáže doručit

Detektivka u auta: Když je David vlastně Maruška

​Znáte to. Venku prší, babička potřebuje odvézt z oslavy domů, nebo kámoš přebral a vy mu jako správný lidumil objednáte auto přes svůj profil. Kliknete na tlačítko, potvrdíte trasu a hotovo. Jenže v tu chvíli se stáváte hlavním hrdinou (nebo spíš padouchem) krátké absurdní komedie.

Záludná otázka: "Kdo jede?"

​Aplikace se vás přitom ptá naprosto polopatě kdo pojede. Na displeji svítí dvě možnosti:

1. ​Já (pojedu já David a já nastupuji do auta).
2. ​Někdo jiný (jméno zákazníka který pojede).

​Většina lidí se v tu chvíli rozhodne pro kolektivní lobotomii a zvolí možnost "Já". Proč? Protože napsat pět písmen jméno člověka který pojede je zřejmě nadlidský úkol srovnatelný s luštěním Enigmy.

​Rituál na chodníku

​Pak přijíždí řidič. Má své povinnosti – musí se zeptat na jméno a cílovou destinaci. Ne proto, že by byl zvědavý, co děláte v pátek večer v Horní Dolní, ale proto, aby neodvezl náhodného kolemjdoucího, který se prostě jen chtěl ohřát v autě.

​Scénář je pak vždycky stejný:

• ​Řidič: "Dobrý den, vy jste David?"
• ​Postava na chodníku (třeba Maruška): "Ne, já jsem Maruška. David leží doma u televize a tohle mi objednal."
• ​Řidič: Kouká na telefon, kde mu svítí jméno chlapa,a venku Maruška v klobouku a začíná pochybovat o zákonech fyziky a identity.

​Proč to nedělat?

​Když tam nenapíšete jméno skutečného pasažéra, vystavujete toho chudáka venku zbytečnému stresu a taky ho řidič vůbec nemusí odvézt. Musí vysvětlovat, kdo je, kdo jste vy a proč vlastně nastupuje do cizího auta. Přitom stačilo vteřinu přemýšlet a použít tu druhou kolonku.

​Takže prosba pro dnešní den: Nebuďte líný. Pokud ten komu objednáváte auto není váš klon, použijte tlačítko "Někdo jiný". Ušetříte řidiči detektivní vyptávání, tomu co stojí u auta trapné vysvětlování a sobě pověst člověka, co nepochopil základní funkci aplikace.

​Protože když aplikace říká "Já", myslí tím vás. Ne vaši babičku ne vašeho psa a ani toho opilého kámoše, co ho posíláte domů jako balík.

5 HVĚZDIČEK

​Únor je v taxi byznysu takové mrtvé období, kdy jste rádi když přijde aspoň nějaká objednávka.Jsem vděčný za každé pípnutí aplikace.
​Vysazuju lidi z Boltu a než stihnu vůbec poděkovat za jízdu, už mi na zadní sedačku vlaje dáma, která má očividně dost naspěch (a v sobě pravděpodobně pár skleniček na zahřátí).
​"Jedeme!" zahlásila.
Jenže v aplikaci ticho. Žádná nová objednávka nepřišla.
​Zkouším to po dobrém: "Paní, jestli čekáte na Bolt, tak já to nejsem. Pro vás určitě nejedu. Můžu vás vzít leda jako klasické taxi na taxametr nebo za smluvní cenu."
​Chvíli na mě koukala, jako bych mluvil mandarínsky, ale mráz venku byl silnější argument než moje vysvětlování. "Beru smluvní cenu! Nechci venku mrznout," souhlasila "Když mi dáte cenu jako na Boltu, dostanete 5 hvězdiček!"
​No, únor je únor. Plácli jsme si na cenu bez slevy (protože charita má v únoru taky zavřeno) a jelo se.
​Celou cestu jsem přemýšlel, jestli paní vůbec ví, jak ty aplikace fungují že mi chce dát 5 hvězdiček v taxi. 🤣😂 Když nejede přes Bolt.
V cíli jsem pochopil.
​Dáma zaplatila domluvenou částku, sáhla do kabelky, a vytáhla aršík dětských samolepek. S naprosto vážnou tváří mi do ruky vlepila pět hvězdiček.
"Tady máte těch 5 hvězdiček jak jsem slibila. "
​A tak jsem tam zůstal sedět s hrstí samolepek a pocitem, že jsem se právě vrátil do první třídy. Teď jenom řeším dilema – mám si je nalepit na palubku k výdechům klimatizace, nebo rovnou na čelo, aby i ti co nejezdí přes aplikaci viděli, že jsem certifikovaný "hvězdičkový" profík? 🤣😂

Opět chybějící kliky

Včera večer pán z Boltu stojí u mého Roomstra, kouká na zadní dveře a hlásí:

'Pane, vy tam nemáte kliky! Jak to mám jako otevřít?'

A já mu říkám:

'Máte je tam. Roomster je má v rámu dveří. Dokonce jsem tam nalepil reflexní pásky, aby to bylo vidět i v noci.'

Pán se nakloní, hledá… nic.

Zkusí to znovu… nic.

A pak to vzdá:

'Tak já si sednu dopředu, tam to aspoň najdu.'

Upřímně? Já jsem rád. Vepředu se líp povídá. 😂

A pak si vzpomenu na zákazníka, kterého jiný řidič seřval jak malé děcko, že si dovolil sednout dopředu.

Sprostá sprška jak z protržené hráze.

A já si říkám:

Co to tady jezdí za borce, že řvou na lidi, kam si mají sednout?

U mě je to jednoduché:

Sedni si tam, kde ti to dává smysl.

A kliky? Ty tam fakt jsou.

Jen je musíš chtít najít." 😂🚕

Přednost má ten kdo jede rovně

​

Dneska mě na parkovišti proškolil opravdový "expert". Já přijíždím zprava, on na klaksonu, jako by mu patřil svět. 📢 Slušně se ho jdu zeptat, proč troubí na někoho, kdo je na hlavní.

​Jeho odpověď mě dostala: "Já jedu rovně, takže JÁ jsem na hlavní!" 🤯

​Zapomeňte na pravidlo pravé ruky, v kurzu je geometrie. Kdo nezatáčí, ten velí! Kdyby mě auto neživilo, už mu to na místě vysvětlují policajti. Dávejte si bacha, tihle geometři jsou všude mezi námi! 🏎️💨

Na hlavní nádraží

Pán nastoupil do Boltu a říká: "Na hlavní nádraží."

Ptám se ho: "Spěcháte?"

A on: "Hlavně bezpečně."

Tak mu povídám: "To jste si mě měl objednat jako taxi."

Pak se ptá: "A vy jste taxi, nebo Bolt?"

Říkám: "Záleží, jestli chcete dojet. 😂

Neviditelný Kaufland 🛒🕵️‍♂️

Dneska mi volala nejspíš Ukrajinka (dle mluvy): "Taxi, prosím, ke Kauflandu!"
​Říkám: "Jasně, není problém. Jen mi řekněte, u kterého stojíte? V Ostravě jich je trochu víc..." 🚕
​Na druhé straně nastalo ticho, jako kdybych se zeptal na kvadratickou rovnici.
Paní: "Nevím."
​Já: "Zkuste se podívat kolem sebe. Nejste třeba u Kauflandu na Karolině? Není vedle autobusové nádraží?"
Paní: "Tady je Kaufland." 🤷‍♀️
​V tu chvíli se ze mě stal Sherlock Holmes. Začal jsem nabízet další možnosti... ale paní zřejmě usoudila, že moje vědomostní soutěž je příliš náročná. Místo odpovědi prostě – cvak – položila to. 📞❌
​Výsledek:
Kšeft nula, zato vím, že v Ostravě existuje minimálně jeden "neviditelný" Kaufland, který se zjeví jen vyvoleným.
​Ponaučení: Někdy je těžší najít zákazníka než volné parkovací místo v centru. Pokud mě tedy hledáte a nevíte, kde jste, zkuste aspoň zamávat směrem k nebi, třeba vás zaměřím družicí! 🛰️😂
Ostravský tetris
Víte, co je největší drama dne v Ostravě? Moment, kdy zastavím u zákazníka, který má s sebou 4 mega kufry. Otevřu kufr a zákazník se na mě podívá s výrazem: "Však se to tam nějak vleze, ne?"
​Moje oblíbené disciplíny v "kufrovém pětiboji":
​Operace "Loďák": Přijedu pro tři lidi, které vezu na letiště, a ti mají s sebou kufry, ve kterých mají snad i náhradní motor k letadlu. Když se mě pak s vážnou tváří zeptají, jestli tam nemám ještě dvě sedačky pro děti, začínám hledat skryté kamery. 📺
​Lidi, buď vezu vás a bagáž, nebo vezu školku. Obojí najednou do kufru narve jen kouzelník, a já jsem řidič, ne Harry Potter. 🎩✨

EXPERTKA NA BEZPEČNOSTNÍ PÁSY

Dneska mě jedna slečna přesvědčovala, že jí nejde zapnout pás.
Říkám jí:
"Nedáváte to do správné spony. Na té správné sedíte. Poznám to podle zvuku."
Ona samozřejmě dál svoje:
"Ne, ne, nejde to, máte to pokažené."
A já si v duchu říkám:
"Jasně. Klasika. Když něco nezvládnou, je to pokažené. Vždycky."
Poslouchám ten koncert cvakání a říkám si:
"Super. Další odborník na fyziku bezpečnostních pásů."
Nakonec jsem vystoupil, obešel auto abych ji mohl připoutat jak malé dítě.
A když to cvaklo správně, tak jen suše dodala:
"Aha."
Bolt realita:
Já řidič.
Já technická podpora.
Já školitel bezpečnosti.
A občas i osobní asistent na pásy.
A pokaždé, když někdo něco neumí, tak je to samozřejmě pokažené.

PES V KUFRU

Dneska mi zákazník vyprávěl historku, jak nastoupil v Havířově do Bolta a hned ve dveřích ho objala taková vůně, že i stromeček na zrcátku radši spáchal sebevraždu. Když se uvelebil na zadním sedadle, zdálo se mu, že mu někdo dýchá na hlavu. Ne, nebyl to úchyl v kufru. Byl to pes. Nevěděl, jestli má řvát, nebo zkusit v klidu vystoupit. 😂🤣

MEDITACE

​Stojím u Karolíny a čekám na objednávku a najednou mi do auta sedne chlap. Práskne dveřmi, vydechne, jako by právě utekl z maratonu, a neříká vůbec nic.​Čekám deset vteřin, dvacet... pak se otočím a říkám: "Tak kam to bude ?"​Chlap se na mě podívá, vytáhne z kapsy dvoustovku, položí ji na loketní opěrku a povídá: "Nikam. Jen tu chvíli seďte, nic neříkejte a nejezděte. Moje stará je v Karolíně, má tam s sebou obě dcery a já už prostě potřeboval pět minut ticha, jinak bych v té Karolině někoho pokousal."​Tak jsme tam seděli. Já koukal z okna, on zavřel oči a meditoval. Po pěti minutách mu pípnul mobil, on se oklepal, řekl "Díky, zachránil jste mi život," vystoupil a šel zpátky do toho blázince.​Nejsnadnějších dvě stě korun v životě. Někdy lidi nechtějí odvézt z místa A do místa B, ale prostě jenom pryč z reality. 🤣😂

ZASTÁVKA AUTOBUSU

Objednávka Boltu přímo na zastávku. Klasika. 🤦‍♂️
​Protože nechci sponzorovat policii, zastavím o kus dál. Pán nastoupí a okamžitě do mě startuje: "To jste mě neviděl? Proč musím chodit jinam, když jsem si to objednal tady?!"
​Snažím se mu v klidu vysvětlit, že na zastávce prostě stát nesmím. Debata marná, dokud z něj nevypadne tahle perla:
​"Já jsem učitel v autoškole, tak mi nevykládejte, jak se má jezdit!" 🤯
​Takže on to ví, učí to ostatní, ale po mně chce, abych to porušoval? Jen jsem se nadechl a jel.

BUDÍK

Dneska ráno u Karolíny nastoupil chlapík, který vypadal, že ještě pořád bojuje s budíkem. Sedne si, zabouchne dveře a povídá:

"Šéfe, já mám dneska takový zpoždění, že kdybych byl vlak, tak mě České dráhy ještě pochválí."

Vyjíždíme, ticho… a najednou se mě ptá:

"A nevíte, jestli existuje nějaká aplikace, co mi ráno zakáže dát odložit budík?"

Říkám mu: "Existuje. Jmenuje se vůle. Ale ta má nejhorší hodnocení ze všech."

Chlap se zamyslí, kývne a povídá:

"Tak to vysvětluje, proč ji nemám nainstalovanou."

Zasněžené cesty

Zákazník: "Pane taxikáři, nevadí vám ten sníh?"

Já: "Nevadí, aspoň konečně nevidím ty díry v cestě. Teď je to všechno krásně rovné." 🛠️🌨️ 🤣😂

Chytrý zákazník na zastávce

Tak jsem se dneska dozvěděl, že moje auto je vlastně autobus. Aspoň si to mysleli moji zákazníci, kteří mě čekali přímo na zastávce. 🚎👀Já zastavím o kus dál, kde mi nehrozí pokuta ve výši mého denního výdělku... a následuje legendární věta:Každý Bolťák tam normálně stojí, jen vy máte problém. 🤣😂​Vysvětlovat, že na zastávce se stát nesmí, je občas těžší než vysvětlit navigaci, že ta jednosměrka tam fakt je.
​Logika dnešního dne:​Stoupnu si na zastávku (protože tam staví všechno, co má kola).​Divím se, že taxikář popojel o 10 metrů dál.​Argumentuju tím, že 'všichni tam přece stojí'.​Lidi, já vás mám rád, ale moje peněženka nemá ráda modré majáčky. 👮‍♂️💸 Příště stačí zamávat o kousek vedle a já k vám přiletím jako namydlenej blesk – a bez asistence městské policie! ⚡️
Taky si myslíte, že taxík je vlastně jenom malej autobus? 🚌 vs. 🚕

​🚕 Boltoví hrdinové

Dneska poslední zákazník a zase jedna klasika. Přijedu na adresu, tam maminka, v náručí mimčo (odhadem tak 4 měsíce) a výraz stylu: "Šofére, naskakujeme a jeď."

​Když jsem jí slušně řekl, že bez autosedačky ji prostě nevezmu, spustila se ta obehraná písnička:

​"Ale u Boltu mě tak vozí všichni! Jen vy s tím máte problém!"

​No jasně... U Boltu totiž občas jezdí takoví experti, co si pletou vyhlášku s doporučením na vaření a fyziku základní školy nejspíš prospali. Pro některé řidiče je bezpečnost jenom cizí slovo – tedy aspoň do chvíle, než jim policajti vysvětlí rozdíl mezi rychlým výdělkem a pokutou, která jim smaže celodenní tržbu.

​Dáma se sice tvářila, že jsem jí právě zkazil život, ale já mám svědomí čisté.

• Radši budu ten "zlý David", co ji nevzal...
• ​Než ten "hodný trotl", co by u nehody vysvětloval, proč to dítě nebylo v sedačce.

​Jezděte s rozumem, lidi!

Elden Ring vs. Láska

​Do auta mi nastoupí chlapík, co vypadá, jako by právě prohrál válku se světem. "Hlavní nádraží," zamumlal.

​Asi po dvou minutách ticha se ozve:

"Davide, vy byste jí to odpustil?"

​V tu chvíli mi došlo, že mě buď zná z blogu, nebo si přečetl jmenovku (doufal jsem v to první, ale tipoval to druhé). Teď přišlo to dilema. Nevím, o kom mluvíme, nevím, co provedla, ale v taxíku platí nepsané pravidlo: Zákazník má vždycky pravdu a jeho ex je vždycky ta špatná.

​"No... záleží, jestli to udělala schválně," odpověděl jsem diplomaticky, zatímco jsem se proplétal hustým provozem.

​"Prodala mi PlayStation, zatímco jsem byl na víkend u mámy. Prý abychom trávili víc času spolu."

​Nastala pauza. V duchu jsem si říkal, že tohle je na okamžitý rozchod nebo aspoň na týdenní tichou domácnost. Ale než jsem stihl nabídnout další slova útěchy, chlapík se naklonil dopředu a dodal:

"Ale nejhorší je, že mi smazala rozehraný Elden Ring. Chápete to? Sto padesát hodin života v háji!"

​V tu chvíli jsem věděl, že diplomacie končí. "Vystupte si," řekl jsem z legrace. "Tohle se neodpouští."

​Zasmál se. Poprvé za celou cestu. Když jsme dojeli k nádraží, podal mi pětistovku a řekl: "Díky, Davide. Potřeboval jsem slyšet, že nejsem blázen."

Moje práce je lidi dovézt bezpečně do cíle – a občas jim potvrdit, že svět je fakt bláznivé místo. 🤣😂

​🚕 Když profík narazí na "experta": Moje dnešní jízda v Boltu

Dneska jsem vezl auto na polep reklamy, takže jsem se musel nechat svézt jako běžný zákazník. Kdo mě zná, ví, že mám rád, když si lidi sedají ke mně dopředu – rád pokecám a přijde mi to přirozené. Jenže dnešní řidič měl na "zákaznický servis" úplně jiný názor. 🤷‍♂️

​Přijel, já sáhnu po klice předních dveří a on... popojel.

Zkusím to znovu a on zase o metr dopředu. V tu chvíli mi došlo, že tohle není řidič, ale brankář, co se mě snaží nepustit na přední sedadlo. Tak jsem to vzdal a nasunul se dozadu.

​Tam mě čekala druhá část zážitku: "designový" nepořádek a drobky, které tam snad pamatovaly ještě založení Boltu. 🥨🧹

​Jen jsem tam tak seděl a říkal si, jaký odpad řidičů dneska jezdí. Je to docela drsný kontrast oproti tomu, co nabízím já. Jsem rád, že patřím mezi těch pár nejlépe hodnocených řidičů, protože po dnešku už vím, že konkurence mi tu laťku zrovna vysoko nenastavila.

​Už aby byl polep hotový! Těším se, až vás zase svezu v autě, kde se za kliku nemusíte s řidičem přetahovat a kde si vzadu nemusíte připadat jako v kontejneru. ✌️

Kosmonaut Jindřich

Moje auto není jen dopravní prostředek, je to v podstatě pojízdný hi-fi klub. Uprostřed palubky desetipalcový displej, v kufru subwoofer, co umí vyvolat lokální zemětřesení, a na USB disku diskografii všeho od Mozarta po nejtvrdší techno. CD přehrávač u mě nenajdete – to je pro mě stejný pravěk jako vytáčecí telefon.

​Stojím u divadla a nastoupí starší manželský pár. On dozadu, ona dopředu. Paní vypadala jako ze staré školy – perly na krku, elegantní klobouček, v ruce kabelku, kterou by mohla někoho v sebeobraně omráčit.

​"Mladý muži, mohli bychom si pustit nějakou hudbu k jízdě? Něco kultivovaného?" zeptá se pán zezadu.

​"Beze všeho," říkám a s hrdostí klepnu do toho svého obřího tabletu. Rozsvítí se seznam složek, grafika jak z kokpitu Enterprise. Tady si vyberte, stačí prstem listovat.

​Paní na to koukala, jako by se jí tam právě zjevil duch její babičky. Zkusila do toho píchnout prstem opatrně, jako by kontrolovala, jestli je bábovka dopečená. Jenže jak po tom skle sjela dolů, omylem trefila složku "Hardcore & Techno" a hned první track.

​Subwoofer v kufru se nadechl a auto udělalo takové BUM, že se paní klobouček svezl až do půlky obličeje a ona se pevně chytila madla nade dveřmi. Vypadala, že se právě pokouší o teleportaci do bezpečí. Basy byly tak silné, že pánovi na zadním sedadle začaly vibrovat i dioptrie a motýlek u krku mu skoro změnil majitele.

​"Proboha, Jindřichu, ono nás to vyklepe z bot!" vykřikla paní.

"To je techno!" odpovídám.

"Techno?!" ozval se pán zezadu přiškrceným hlasem přes ty decibely. "Vždyť to duní, jako by nám do kufru skočilo stádo splašených slonů! Kde se tam strká ta kazeta?!"

​Zatímco se pán snažil pochopit, že v mém autě žádnou škvíru na magnetofonový pásek nenajde, dáma se najednou probrala. Začala na tom tabletu zběsile swipovat, jako by celej život nedělala nic jiného než testovala UI design.

​"Nech to na mně, Jindřichu, tohle je intuitivní," pronesla rázně. Našla složku s Prodigy, ohulila to a s kamennou tváří se na mě podívala: "Davide, jeďte přes Stodolní. Chci vidět ty lidi, až uvidí, že i my víme, co je to pořádný odvaz."

​​Takže jsme jeli. Já, profesor v šoku na zadní sedačce a dáma v kloboučku. Když vystupovali, pán mi podal dýško a šeptem se zeptal: "A tu televizi vám k tomu autu dali v rámci nějakého programu pro kosmonauty?"

Ranní káva

Ráno v Ostravě: pán běží s kávou k autu, uklouzne, kafe letí vzduchem jak v Matrixu, pán pod autem jak mechanik‑amatér. Zvedne se, zanadává, sedne do auta… a baterka mrtvá. Někdo má prostě ráno, já mám show. 😂🤣

PORUBA

Nastoupil týpek, sedl si, kouká před sebe a povídá

"Šéfe… jedeme do Poruby. Ale kdybych po cestě usnul, tak mě ignorujte. Já se probudím, až mě moje tělo vyhodnotí jako restartovaný systém."

Pak zavřel oči.

Za deset vteřin se probral, podíval se ven a úplně vážně řekl:

"Tohle není Poruba. To je… něco jiného."

Byli jsme pořád na stejném místě. 🤣😂

ŽIVOTNÍ UPGRADE

Zákazník mi vyprávěl, jak kdysi jel přes Bolt s jedním "řidičem", který neuměl česky, navigaci nechápal a adresu nenašel ani omylem.

Po chvíli bloudění zastavil u krajnice, otevřel jeho dveře…

vyhodil ho ven a odjel.

Zákazník tam jen stál, rozhlížel se a říkal si:

"Tohle určitě není ta adresa."

A dodal, že od té doby, co jezdí se mnou, je to jeho nejlepší životní upgrade.

Mádlo v ruce

Pán si sedne ke mně do auta a hned spustí, že mu poslední dobou jezdí samí divní řidiči s divnými auty.

Ptám se: "A co se vám stalo?"

A on:

"Zavírám dveře… a zůstalo mi v ruce madlo."

Já a mu říkám:

"To máte proto, abyste na pana nezapomněl, toho si teď budete pamatovat."

A pán se konečně zasmál

Arogantní zákazník, co narazil na Ostravu

Dneska jsem vezl jednoho pána, který nastoupil s energií člověka, co je zvyklý, že se mu celý svět uhýbá z cesty. Sotva zabouchl dveře, už to začalo:
"Hlavně jeďte rychle. Já nemám čas čekat."
Říkám mu v klidu: "Nebojte, jedu tak rychle, jak to dovolí provoz."
On na to: "Provoz mě nezajímá. Já mám důležitou schůzku."
A v tu chvíli jsme přijeli k prvnímu semaforu u Karolíny. Červená. Stojíme. Pán si teatrálně povzdechne, jako kdybych osobně ovládal světelnou signalizaci.
"Tohle je neuvěřitelné. Vždycky narazím na někoho, kdo mě zdržuje."
Tak mu říkám: "Kdybyste chtěl, můžu vystoupit a jít to semaforu vysvětlit."
Chvíle ticha. Pak jen takové to "hmm", které dělají lidi, když pochopí, že tady si na nikoho hrát nebudou.
Zbytek cesty seděl tiše jak žák po třídní důtce. A když vystupoval, jen suše řekl:
"Děkuju… a omlouvám se. Asi jsem byl trochu ve stresu."
A já na to: "V pohodě. Tady v Ostravě stres rozpouštíme už na červené.

Když se spěchá na vlak s Boltem

Vezl jsem dnes paní, která mi vyprávěla zážitek z Boltu.
Všechno šlo hladce, dokud je nezastavili policajti. Řidiče si odvedli do auta, ona sedí vzadu, kouká, čeká, kdy to jako pojede dál.
Po chvíli se vrací policista a říká jí úplně vážně:
"Paní, zbytek si dojdete pěšky."
Ona na něj nechápavě:
"Prosím? Já spěchám na vlak."
A policista s klidem, jako by oznamoval změnu jízdního řádu:
"Pan řidič je celostátně hledaný. Ten už nikam nepojede."
Vlak samozřejmě ujel.
A paní mi říká, že na tuhle jízdu fakt nezapomene.

Ještě si nesedejte, musíte mě potlačit!

Že je Ostrava kraj razovity, to všichni víme. Ale to, co mi nedávno vyprávěl jeden zákazník, mě málem poslalo do kolen.

Představte si situaci: Jste kousek za Ostravou, potřebujete se dostat domů a aplikace vám konečně najde auto. Čekáte, mrznete, a když konečně vidíte zářící světla blížícího se Boltu, oddechnete si: "Sláva, pojedu v teple."

Auto zastaví, vy už saháte po klice, ale v tu chvíli se okénko stáhne a řidič na vás vyhrkne větu, kterou v ceníku nenajdete:

"Ještě si nesedejte! Nejdřív mě musíte potlačit, nefunguje mi zpátečka." 😂🤣

Horor na čtyřech kolech? Bohužel realita. 😱

Nedávno mi jeden zákazník vyprávěl o své "nejhnusnější jízdě života". Scénář jako z béčkového filmu:

• ​Řidič s cigaretou v puse.
• ​Stažené okénko
• ​A jako bonus? Akustické doprovodné efekty – "tahání chrchlů až z paty" a jejich následné odhazování z okna za jízdy.

​Pán přiznal, že měl co dělat, aby se mu nezvedl kufr. Moje firma jezdisDavidem.cz věřím, že cesta autem nemá být zkouškou odvahy ani žaludku. U mě dostanete čisté auto, řidič jsem pouze já = kultivované chování.

​Protože profesionální doprava není jen o tom "dojet", ale taky o tom "přežít to v duševním zdraví".

Moje auto, moje pravidla.Opravdu?

Někdy si říkáte, že vás v dnešní době už nic nepřekvapí. Pak ale slyšíte příběh, který vám připomene, že slušnost a dodržování pravidel jsou pro některé lidi stále cizí pojmy.

​Scénář jako z hrozného snu:

Představte si, že spěcháte s malým dítětem k lékaři. Objednáte si Bolt, doufáte v rychlý a klidný přesun, ale hned po otevření dveří vás udeří do nosu oblak kouře. Řidič má v puse zapálenou cigaretu.

​Když ho zákaznice zdvořile požádá, zda by mohl cigaretu típnout – už jen kvůli tomu dítěti na zadním sedadle – dočká se šokující odpovědi:

​"Ne. Je to moje auto a můžu si v něm dělat, co chci."

​Kde je chyba?

Kromě naprostého nedostatku empatie a profesionality je tu ještě jeden zásadní problém: Zákon.

Zákon o silniční dopravě (který upravuje provoz taxislužby) mluví jasně. V autě taxislužby se kouřit nesmí – a to ani v momentě, kdy zrovna neveze zákazníka. Auto je v tu chvíli "veřejným prostorem" a provozovnou.

​Ponaučení pro příště:

Tohle není jen o "nepříjemném řidiči". Je to o vaší bezpečnosti a zdraví. Pokud na takového "borce" narazíte:

1. Nenastupujte. Vaše peníze si zaslouží někdo, kdo respektuje základní pravidla.
2. ​Okamžitě nahlašte jízdu v aplikaci. Služby jako Bolt tyto incidenty berou vážně (kouření v autě je často důvodem k okamžité blokaci řidiče).
3. ​Nenechte se odbýt. Argument "moje auto" v komerční přepravě neplatí.

Nejsem Pepa

Přijedu ke Karolíně, venku tma jak v pytli. Otevřou se dveře a borec v obleku mi vletí dozadu. Telefon na uchu, oči zapíchnuté do papírů, nulový oční kontakt. Prostě mě bere jako součást sedačky. Jen zamumlá: "Jeď, Pepo, fakt nestíhám."

Já na to v klidu: "Dobrý večer, pane, kam to bude?"

Chlap totálně zamrzne. Ani se nehne, jen drží telefon u ucha a po vteřině ticha se nesměle zeptá do prostoru:

"Pepo?"

"Já nejsem Pepa," říkám mu. "Jsem David. A Pepa na vás nejspíš bliká o tři auta za mnou."

Teprve tehdy zvedne hlavu, koukne na mě, pak z okna — a tam fakt Pepa, co na něj zuřivě bliká jak na útěku. Borec jen vydechne:

"Ty kráso, já jsem cyp! Jsem si říkal, že ses nějak zázračně naučil slušnému chování. Sypejte mě ven, než mi Pepa ujede!"

Dýško

Vezu pána na letiště. Celou cestu řeší byznys a v druhé ruce mekáč. U terminálu mi s úsměvem potřese rukou: "Davide, díky za jízdu, jste profík. Nechal jsem vám tam pětikilo dýško!" 🚕💨Zabouchl dveře a zmizel. Kouknu dozadu a pětistovka nikde. Místo ní tam na sedačce zůstal jeho nedojezený cheeseburger. 🍔🤷‍♂️Pán si ze mě očividně udělal srandu. Pětikilo vypadá trochu jinak a dýško v kaloriích se mi nelíbí. 🤣😂

Vánoční záchranná mise

Vánoční večírky jsou v taxíku sezónou největších úletů. Zatímco na většina lidí si z party odnáší kocovinu nebo zapomenutý deštník, moje poslední zákaznice na to šla jinak.

​Zastavím před firmou, kde to ještě solidně žilo, a nastoupí slečna v elegantním kabátu. V náručí vleče obřího zahradního trpaslíka. na kterého dá na zadní sedadlo a začne ho poutat pásem.

​"Pane řidiči, prosím vás, hlavně žádný prudký manévry. On je dneska takový rozlámaný a nesnáší zatáčky," řekne úplně vážně.

​Koukám na to do zpětného zrcátka a nevěřím vlastním očím. Trpaslík má na sobě vánoční sobí parohy a kolem krku má firemní visačku s nápisem "BŘÉŤA".

​Chtěli ho nechat u popelnice, vysvětluje slečna, zatímco dotahuje pás. To jsem mu nemohla udělat. Ale chudák při tom stěhování ze schodů přišel o nohu.

​Zbytek cesty jsem strávil tím, že jsem v zrcátku kontroloval, jestli Břéťa v zatáčkách sedí na svém místě. Je to poprvé, co jsem vezl pasažéra, který se celou dobu usmíval, neblil a ještě byl vzorně připoutaný.

​Při vystupování jsem dostal dýško a pět hvězdiček s komentářem: "Skvělý řidič, má pochopení pro vánoční zázraky i sádrový mrzáky.

Jak se stát objevitelem slepých uliček

Dneska nasedl pán, takový ten typ, co vypadá, že navigoval i Magellana na cestě kolem světa. Jen co jsem zařadil jedničku, ozvalo se: "Pane řidiči, navigaci vypněte, tudy je to zbytečně dlouhé. Tady to vemte doleva přes ten dvůr, tam je taková ulička, o které nikdo neví."

Víte, jak tyhle příběhy končí. O deset minut později jsme stáli:

Před zamčenou bránou.

Uprostřed hromady štěrku, kde právě končila silnice (a začínalo pole).

Tváří v tvář bagru, který se na nás díval stejně nechápavě jako já na toho pána.

Pán se na mě podíval, pokrčil rameny a prohlásil: "Hm, tak tu bránu tady minulý týden nejspíš ještě neměli." Z uličky, o které "nikdo neví", se stala ulička, ze které "není úniku". Nakonec jsme se museli potupně otočit, projet celou cestu zpět a jet podle té navigace, kterou na začátku tak rezolutně odmítl.

Ponaučení pro dnešek: Zkratka je sice delší cesta, ale zato horším terénem. Pokud spěcháte, věřte Davidovi, ne "zaručeným" radám místních průzkumníků! 😂🤣

Souboj s navigací: Když mě navigace chce utopit v Ostravici.

V dnešní době je řidič bez navigace jako tělo bez duše. Máme v autech technologie, o kterých se nám před deseti lety ani nesnilo, ale stejně se občas přistihnu, jak se hádám s tou paní v telefonu, která mi s ledovým klidem tvrdí: "Po sto metrech odbočte vpravo."Problém je, že vpravo jsou buď schody, nebo zeď, nebo (moje oblíbená ostravská klasika) zátaras nebo díra kde dřív byla cesta, protože se tam už půl roku kope. 🚧Už několikrát jsem zažil scénu, kdy mi zákazník zezadu radí: "Jeďte podle ní, Davide, ona ví, kde je kolona." Tak jedu. A najednou stojíme před zákazem vjezdu. Koukneme na sebe a pán jen prohodí: "No, aspoň jsme si udělali výlet."Navigace je skvělý sluha, ale občas má smysl pro humor, který jako taxikář neoceníte, když vám běží čas a zákazníkovi jede vlak. Jednou mi pani říkala že to bude tím že to mluví ženská 😁 tak jsem ji hned odpověděl že jsem to měl přepnuto na chlapa a taky lhal. 😁Moje nejlepší navigace jsou stejně moje oči a to, co mám za ty roky "vyježděno".

Pane řidiči, vy mě neznáte, tak vám to řeknu...

​Víte, co je nejlepší na práci taxikáře v Ostravě? Že nepotřebujete diplom z psychologie, a přesto víte o lidech víc než jejich terapeuti. Stačí desetiminutová jízda z Poruby do centra.

​Někdy stačí jen pozdravit a už to jede:

• ​Moje stará si myslí, že jsem v práci, ale já jedu za milenkou.
• ​Víte, já jsem včera vyhrál v automatech, ale doma jsem řekl, že mi snížili plat, abych si mohl koupit nový mobil.

​Lidé mají pocit, že taxi je taková "bublina", kde se tajemství vypaří hned, jak se zavřou dveře. A mají pravdu. Já jsem jako černá skříňka v letadle – všechno slyším, ale ven to nepustím. Tedy, pokud to není tak vtipné, že o tom musím napsat na blog!

Když peníze přestanou existovat a nastoupí "vesmírná energie"

Stojím u hlavního nádraží v Ostravě, jsou dvě ráno a vzduch má tu specifickou vůni nočního dobrodružství. Do auta mi nastupuje pán. Na první pohled seriózní, ale v očích mu svítí něco, co jsem měl identifikovat dřív, než jsem zařadil jedničku.

​"Davide"zastavte mi u bankomatu, hned jsem zpátky."

​Jako zkušený řidič vím, že tohle je buď–anebo. Buď se opravdu vrátí s pětistovkou, nebo se po něm slehne zem. Tentokrát se vrátil. Sedl si, hluboce se nadechl a místo peněženky vytáhl prázdné ruce.

​"Víte, Davide, peníze jsou jen iluze. Přežitek starého světa. Já vám za tuhle jízdu zaplatím energií. Posílám vám teď vlnu hojnosti a klidu, která vás bude provázet celou další šichtu."

​Zůstal jsem na něj koukat. Koukám na ukazatel stavu nádrže, koukám na něj. Ta vlna hojnosti sice zněla hezky, ale na benzince by mi za ni asi ani nepůjčili klíč od záchodu. Nakonec jsme to nějak vyřešili (klasickými "iluzorními" korunami), ale ten pocit, že jsem vezl někoho, kdo mě chtěl vyplatit pomocí čaker, mi zůstal v hlavě.

​Lidi si myslí, že taxikařina je o řízení. Není. Je to o tom, udržet vážnou tvář i ve chvíli, kdy se vám někdo snaží dobít karmu místo peněženky.

Jednou jsem měl zákazníka, který stál na tramvajové zastávce Křižíková a byl pevně přesvědčený, že tam přijedu jako tramvaj. Když jsem mu volal, celou dobu se divil, že jako fakt nezastavím přímo na zastávce, protože "si to tam přece objednal". Udělat těch padesát kroků za zastávku pro něj bylo skoro nepřekonatelné.

Nebo jiný případ: zákaznice, která byla rozhořčená, že mě nemůže najít. Objednala si mě na Svinovské nádraží, ale čekala na hlavním nádraží v Ostravě. Vzdálenost mezi nimi? Zhruba deset kilometrů.

A pak si říkáte, že tahle práce je vlastně takový malý sociální experiment.

MIMOZEMŠŤAN

Měl jsem jednou zákazníka, který si sedl vedle mě. Rozjel jsem se, a najednou na mě vytáhl nůž se slovy, že nemá rád mimozemšťany a že nás všechny zabije. V té době jsem měl dlouhé vousy spletené do copu, tak mu v klidu říkám, že mimozemšťan nejsem a ať si klidně sáhne na moje vousy, že jsou stoprocentně lidské.

A on fakt začal ty vousy ohmatávat a uznale prohlásil, že "ty asi fakt budeš člověk". Když vystupoval, choval se ke mně jako nejlepší kamarád a ještě mi nechal spropitné.

A pak si sedíte v autě a přemýšlíte, co to vlastně bylo zač?

MODRÁ OBLOHA

Měl jsem jednou tři opravdu "zajímavé" zákazníky v autě s panoramatickou střechou. Evidentně měli v sobě hodně dobrý materiál, protože když měli vystoupit, odmítali. Prý je ta obloha tak krásná, že z auta prostě nejdou. Jenže mně už mezitím naskočila další objednávka a tři cestující pořád seděli uvnitř. Nakonec mi pomohli až policisté, kteří jeli náhodou kolem. Zastavil jsem je, vysvětlil situaci a oni mi tyhle vesmírné pozorovatele z auta dostali. Tímto ještě jednou děkuji.

Další objednávka byla na Forum Nová Karolina. Přijedu, zákazník nikde, tak volám: "Dobrý den, jsem na místě, kde vás mám vyzvednout?" A on: "Burger King, třetí patro." Aha. Tak říkám, že má tři minuty. Dolů pak přijde pán ověšený zlatem a já se ho slušně ptám, jak to myslel s tím třetím patrem. Jestli mám jet autem po eskalátoru. Podívá se na mě a povídá: "Kurwa, zase rasista, co?" Tak jsem jen řekl: "Pojďte, jedeme," a dál to neřešil.

CIGARETA

A pak zákazník, který si sedl vedle mě, já se rozjedu a on vytahuje cigarety a začne škrtat zapalovačem. Můj věčný úsměv se změnil na výraz "co to sakra děláte". On: "Chci si zakouřit, ne?" Já: "V autě se nekouří." A opět jsem si vyslechl, že jsem rasista, protože mu nechci dovolit cigaretu.

TICHO

Nejhorší zážitek pro mě byl, když jsem vezl dva mladé lidi, kluka a holku, oba tak kolem osmnácti. Kluk si sedl dopředu, holka dozadu. Sotva nasedli, poprosili mě, jestli můžu vypnout rádio, že je to ruší. A pak… třináct kilometrů absolutního hrobového ticha. Nemluvili spolu, nemluvili se mnou, nic. Když vystupovali, kluk se otočil na holku a říká: "Ty mi to nemůžeš říct?" Celou dobu spolu komunikovali přes mobil. Asi to bylo tak tajné, že jsem to nesměl slyšet.

QR KÓD

Další klasika: jízdy na hotovost. "Jéé, já zapomněl doma peníze. Počkáte na mě? Nebo mi udělejte QR kód, já vám to hned pošlu. A nemáte nějaké peníze navíc, ať nemusím domů?" Já na to: "Mám terminál, můžete platit kartou." On: "Já u sebe kartu nemám." Tak říkám, že není problém, udělám QR kód v jeho bance, ať jsou peníze hned. Pokud tam nebudou, není zaplaceno.

Udělal jsem QR kód, pán si ho naskenoval a ukázal mi, že "odesláno". Jenže tihle podvodníci používají demo aplikaci, která simuluje odeslání platby, ale žádné peníze samozřejmě nepřijdou. Bohužel pro něj tyhle finty většinou znám. A tak jsem si opět vyslechl, jaký jsem údajně rasista, protože jsem mu "nevěřil", i když na účet nic nepřišlo.

A teď co s tím. Policie nepomůže, protože škoda není deset tisíc. A kdyby ses bránil silou, otočí se to proti tobě. Takže jediné řešení je chtít peníze předem, nebo takové zákazníky vůbec nebrat. Nikdy jsem rasista nebyl — jen už mám za ty roky vypozorované, že určité typy lidí zkouší určité typy triků. A člověk se prostě naučí být opatrný.

Arab

Jednou v létě jsem vezl svého zákazníka původem z Království Saudské Arábie do Vídně a na toho nikdy nezapomenu. Chtěl po mně ať vypnu klimatizaci že mu to vadí a na dálnici se z otevřeným okénkem se nedá jezdit pro neskutečný hluk. Takže zavřené okna a v autě za chvílí teplota hádám 40 stupňů podle toho jak ze mě tekl pot. Zákazník se na mě dívá a říká , konečně teplo jak u nás doma.

Ondřej

Povedlo se mi něco, co se mi za všechny ty roky ještě nikdy nestalo. Jedu přes Bolt pro zákazníka na jméno Ondřej, místo nástupu: vlakové nádraží střed. Když se blížím, volá mi zákazník, že čeká u Kauflandu. Tak se ho znovu ptám, jestli mám jet ke Kauflandu a ne na nádraží. "Ano, ano, čekám u hlavního vchodu."

To se stává – aplikace občas ukáže úplně jiné místo, takže jsem byl rád, že dal vědět. (Pro neznalé: nádraží je hned za Kauflandem, takže to vlastně dává smysl.)

Přijedu ke Kauflandu a tam stojí paní, kterou už jsem kdysi vezl přes klasické taxi. Zastavím, ptám se: "Máte objednávku na jméno Ondřej?""Ano, ano, mám. Syn volal."Tak si říkám – dobré, sedí to.

Než si paní stihla sednout, už ke mně míří policisté na kontrolu. Když přišli blíž, poznali mě z minula, tak mě nechali jet. Vyrazím, ujedu asi dva kilometry… a volá neznámé číslo. Říkám paní, že to bude asi její syn, a že to vezmu. Ona v pohodě.

Zvednu telefon a slyším: "Dobrý den, tady Ondřej. Kde jste? Já vás tu nikde nevidím."V tu chvíli mi to docvaklo. Vzal jsem úplně jiného zákazníka. A aby toho nebylo málo – oba měli stejnou cílovou adresu.

Takže jsem paní musel vysadit a okamžitě vyrazit zpátky na původní vlakové nádraží, kde už čekal ten správný Ondřej, nejspíš se svou ženou. Naštěstí oba měli pochopení a byli skvělí – což se nevidí každý den. Tímto je zdravím a děkuji za jejich přístup.

A já si pak říkal, na co se ještě ptát, aby se mi tohle už nestalo. Ptám se vždy na jméno i cílovou adresu… a stejně se to stalo. Asi to byla prostě souhra náhod.

PRAŽÁCI

Vezl jsem jednou zákazníky z Prahy na hlavní vlakové nádraží. A oni se mě cestou ptají: "Odvezete nás opravdu na to nádraží?"
Já na to: "Neměl bych?"
A oni pokračují: "My jsme slyšeli, že v Ostravě moc Pražáky nemáte rádi a že nás můžete odvézt někam úplně jinam."
Abych je uklidnil, tak říkám: "Nebojte, udělal jsem to jenom jednou."
Od té chvíle oba sledovali trasu na mobilu tak pečlivě, jako kdybych je vezl do jiné země.

STODOLNÍ

Už i u zákazníků, kteří jezdí na kartu, začíná být občas veselo. Vezl jsem jednoho společensky unaveného pána ze Stodolní do Havířova. Usnul mi v autě a probudil se až v Havířově na prvním semaforu, kde jsem zastavil.
Otevřel dveře přímo na křižovatce, vystoupil a prostě někam odešel. Jeho cílová adresa byla ještě asi dva kilometry dál. Tak doufám, že se probral… a možná i vystřízlivěl po cestě domů.

INDOVÉ

V poslední době vozím hodně lidí z Indie a Filipín, kteří u nás pracují v různých firmách. A občas je s nimi fakt veselo.
Jedu pro zákazníky z Indie, v aplikaci klasicky uvedeno max. 4 cestující. Přijedu na místo… a venku jich čeká osm. Stojí tam v řadě jak na školní výlet a všichni připravení nastoupit.
Musel jsem jim vysvětlit, že taxi není autobus, a že čtyři je opravdu strop.

BLONDÝNA

Jedu pro zákaznici do Karviné a na místě, kde mi aplikace ukazuje, nikdo. Tak jí volám a snažím se zjistit, kde vlastně stojí. Říkám jí, že v aplikaci vidí, kde přesně jsem, jestli nejsme jen kousek od sebe. Zákaznice mě ale přesvědčuje, že v aplikaci nic nevidí.

Ptám se tedy, kde přesně stojí. A ona s naprostou jistotou odpoví: "Tady u žlutého stromu."Nevím, kolik máte v Karviné žlutých stromů, ale nakonec se mi ji podařilo dohledat.

A od té doby si říkám, že některé ty vtipy o blondynách jsou pravdivé.